Rozhodčí řízení má negativní pověst. Potřebujeme nový zákon, ne další záplaty, říká advokát

LN: Zákon o rozhodčím řízení je 25 let starý. Lze jej držet ve stavu odpovídajícímu aktuálním potřebám prostřednictvím novelizací?Česká legislativní úprava rozhodčího řízení už nějakou dobu nereflektuje moderní zahraniční trendy. Zákon sice prošel mnoha novelizacemi, ale s výjimkou větších změn ve spotřebitelských arbitrážích šlo spíš o záplaty. Západní ale i asijské země přijímají nové zákony, které vychází vstříc moderním potřebám arbitráže. Podle mého názoru, má arbitráž jednoznačně své místo v legislativě jako způsob mimosoudního řešení sporů, jde o celosvětově uznávaný a využívaný nástroj. Rozhodně potřebujeme nový zákon o rozhodčím řízení, nikoliv další novelizaci. Nový zákon by měl být postaven na principech UNCITRAL Model Law, tak abychom se dostali na úroveň zemí, které mají moderní úpravu a zároveň abychom ukázali světu, že se Česká republika mezi tyto země řadí.

LN: Pověst rozhodčího řízení v minulosti velmi utrpěla kvůli rozhodčím doložkám u spotřebitelských úvěrů, které se už řadu let nevyužívají. Nyní se o rozhodčích doložkách negativně hovoří ve vztahu k hromadnému rušení exekucí, které z nich vycházely. Má rozhodčí řízení důvěru české veřejnosti?
Pověst rozhodčího řízení je skutečně velké téma, které se diskutuje na konferencích, seminářích i mezi samotnými rozhodci a advokáty. Z těchto diskusí bohužel vyplývá, že rozhodčí řízení má negativní pověst. Téměř každý, kdo s rozhodčím řízení přišel do styku, vyjmenuje několik negativních osobních zkušeností nebo má takové informace zprostředkovaně. Účastníci rozhodčího řízení jsou nejčastěji nespokojeni s odůvodněním rozhodčího nálezu nebo pochybují o podjatosti rozhodců jmenovaných stranami. Fenomén spotřebitelské arbitráže, která vedla k velké mediální kampani proti rozhodčímu řízení je stále znatelný, byť už několik let není možné rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách uzavírat.

LN: Mezinárodní obchodní komora (ICC) na podzim loňského roku uspořádala dotazníkové šetření, které si kladlo za cíl identifikovat příčiny negativního vztahu k arbitrážím. Co z něho vyplynulo?Zajímavé bylo, že 2/3 účastníků by arbitráž doporučili jako způsob vedení sporu. Na druhou stranu vyplynulo, že téměř stejné procento respondentů má s arbitráží negativní zkušenost. Procento respondentů, kteří by arbitráž vůbec nedoporučili bylo marginální. To je velice zajímavý jev. Je totiž vidět, že arbitráž je v určitých typech sporů vnímaná jako velmi efektivní nástroj. Negativní zkušenosti pak směřují do dvou okruhů – jde právě o pochybnost o podjatosti, nezávislosti a nestrannosti rozhodce a dále je to kvalita odůvodnění rozhodčího nálezu.

LN: Co si z toho výsledku ICC vezme?
Jednoznačně to, že se musíme při zlepšování arbitrážního prostředí zaměřit na etiku a na kvalitu samotnou. To ale není pro rozhodce, kteří se pohybují v mezinárodním prostředí nic nového, protože to jsou témata, která se řeší celosvětově.

LN: V jaké fázi obchodního vztahu se určuje, zda bude spor veden v rozhodčím řízení?
Jde vždy o velmi individuální záležitost, kdy se zvažují různé okolnosti konkrétního případu. Rozhodčí doložka se často uzavírá v době, kdy ještě žádný spor neexistuje. Způsob řešení potenciálního sporu se snažíme co nejvíce přizpůsobit konkrétnímu obchodnímu případu. Když už spor vznikne, tak už se často nepodaří rozhodčí doložku dojednat, takže se jde automaticky k soudu. Samozřejmě jsou případy, kdy je vhodnější absolvovat soudní řízení, ale takových případů je omezený počet. Klientům proto radíme zvolit alternativní způsoby řešení sporů, a to nejen rozhodčí řízení, ale třeba mediaci nebo expertní posouzení.

LN: Jaké jsou největší rozdíly mezi arbitráží a mediací?
Mediace je způsob, kterým se mediátor jako nezávislá osoba snaží pomoci stranám k dosažení smírného řešení sporu. Mediátor tak nerozhoduje spor a nemá ani možnost strany k něčemu nutit. S řešením sporu musí souhlasit všechny strany, a tedy všechny strany by měly odcházet spokojené. Rozhodce oproti tomu má velmi podobnou roli jako soudce, protože vydává rozhodnutí, které je stejně jako rozhodnutí soudu konečné a vykonatelné. Rozdíly jsou i ve způsobu, jakým se spory řeší. V rámci rozhodčího řízení není výjimkou, že z rozsáhlého množství důkazů rozhodci připraví sadu otázek, které jsou předmětem sporu. Často se pak zjistí, že předmětem sporu je třeba interpretace jednoho článku smlouvy. Mediátor naopak neřeší jen právní otázky, ale rozšiřuje okruh otázek také na rovinu vztahovou. U mediace se tak neřeší interpretace smlouvy a pozice stran, ale co se konkrétně událo a jaké jsou skutečné zájmy stran. Většina stran sporu ovšem nevnímá mediaci jako standardní součást vedení sporu, protože si myslí, že dokáží vyjednávat i bez mediátora a mnohdy se o to i pokusily. Ukazuje se ale, že když firmy obchodní mediaci zkusí, tak to vede ke smírnému řešení ve zhruba 85 procentech případů, jak se celosvětově udává.

LN: Mezinárodní obchodní komora se dlouhodobě snaží rozhodčí řízení propagovat. Jednou z těchto aktivit je pořádání už druhého ročníku mezinárodní konference Prague Arbitration Day, která proběhne v polovině března. Jaký cíl si akce klade?
Naším cílem bylo uspořádat akci, která zviditelní Prahu na arbitrážní mapě. I zahraničním firmám chceme ukázat, že své spory nemusí vést v Londýně nebo Paříži, ale že i Praha nabízí odpovídající zázemí – od reprezentativních prostor po kvalitní překladatele, arbitry a právní zástupce. Z vlastní zkušenosti vím, že uspořádat ústní jednání je v Paříži či Londýně až čtyřikrát dražší než v Praze. Chceme tak arbitráž více propagovat mezi podnikateli jako potenciálními stranami rozhodčího řízení a ukázat jim, že máme kvalifikované profesionály, kteří jim mohou pomoci. Vznikla tím také platforma, kde mohou odborníci napříč jurisdikcemi diskutovat novinky v oboru a sdílet své zkušenosti. Konference se zúčastní advokáti, rozhodci a další odborníci. Letos se soustředíme i na podnikové právníky, kteří budou v odborných panelech hovořit o tom, jaké mají s rozhodčím řízením zkušenosti.

LN: Vybrat místo pro arbitráž je tedy podstatné z hlediska nákladů. Jak klíčové je vybrat jurisdikci, podle které bude arbitráž probíhat? A jaké jsou tradiční arbitrážní jurisdikce?
Čeští podnikatelé si často se zahraničními partnery sjednávají rozhodčí doložky do Švýcarska, Paříže, Londýna, Vídně nebo Stockholmu. V poslední době nejsou neobvyklé ani exotičtější jurisdikce jako Hong Kong nebo Singapur, což jsou významná arbitrážní centra Asie. Ve všech těchto jurisdikcích je legislativa moderní a zohledňující aktuální trendy. Současně s legislativou v těchto zemích existuje funkční a rychlý systém rozhodování o případném zrušení rozhodčích nálezů. Často to bývá pouze jednoinstanční rozhodnutí, které řeší specializované senáty nejvyšších soudů. Ve srovnání s tím, je právě toto naše slabina. U nás často neúspěšné strany za velmi malý poplatek bez ohledu na hodnotu sporu prodlužují spor tím, že dávají návrh na zrušení rozhodčího nálezu k soudu a doslova tento institut zneužívají. Není výjimkou, že se pak proces táhne několik let a v drtivé většině skončí stejně neúspěchem toho, kdo chce zrušit nález. Nejistota úspěšné strany ohledně výsledku však po tuto dobu bohužel trvá.

LN: Jak si stojí české soudy při rozhodování ve srovnání s rozhodčím řízením?
Mnoho soudních sporů se řeší v první instanci u okresních soudů, které tak mají velmi pestrou agendu. Řada případů je však velmi specifických co se týče odvětví. Velice složité a specifické jsou třeba spory v moderních oborech, jako je IT, anebo také v tradičních, jako je stavebnictví. Znát hmotněprávní a skutkovou materii vyžaduje určitou zkušenost. Výhoda rozhodčího řízení v tomto případě je, že si strana může vybrat rozhodce z oboru, který tomu bude rozumět a nebude třeba mu vysvětlovat elementární věci. Právě takové obory jsou proto vhodné pro arbitráž.

LN: Jakou reputaci mají čeští rozhodci v zahraničí? A jaký je o tuto profesi zájem?
Povědomí o českých rozhodcích je na dobré úrovni. Zahraniční kolegové jsou jistě schopni vyjmenovat několik konkrétních osob, které považují za osoby s mezinárodní reputací a byli by ochotni je zvolit jako rozhodce do svých případů, nebo s nimi konzultovat, pokud by v arbitráži byl aspekt českého práva. Zájem o práci rozhodce je u nás poměrně značný, a to zejména mezi mladými právníky. Seznam rozhodců u Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře se významně rozšířil před rokem a půl, kdy byl zájem skutečně enormní. Také Mezinárodní rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze rozšířil svůj seznam a dokonce přijal nová pravidla o mediaci. Je tedy vidět, že rozhodčí instituce v České republice se snaží rozhodčí řízení propagovat. Věřím, že pokud se dají dohromady i s dalšími subjekty, mohou třeba i společně docílit legislativní změny.

LN: Jste advokát, rozhodce i mediátor. Co jste nejvíc? A jak funguje „přepínání“ mezi jednotlivými profesemi?
Pro praxi je velmi přínosné si zkusit více rolí. V současné době jsem ve všech těchto rolích. Začínal jsem jako advokát, přičemž alternativními způsoby řešení sporů se zabývám od samého počátku své praxe. Později jsem se stal rozhodcem, pak jsem se pustil i do role mediátora. Při konkrétním výkonu profese je potřeba si držet správnou roli, protože úplně jiný pohled na spor má advokát, který předkládá rozhodcům argumenty ve prospěch klienta, jiný má rozhodce, jež hledá řešení právní otázky a jiný mediátor, který hledá smírné vztahové řešení. Někdy je velmi těžké v rámci jednoho pracovního dne přeběhnout z jedné role do druhé. Snažím si práci v rámci dní rozdělovat podle toho, jakou roli zastávám – pokud jsem v jednom dni rozhodcem, tak se snažím vyřídit co nejvíce usnesení, případně si dělat přípravu na ústní jednání. Celkově bych řekl, že se ve své praxi poslední dobou čím dál tím více posouvám do role rozhodce, které věnuji více než polovinu své pracovní kapacity.