LN: Právnickou fakultu jste dokončil v roce 2016. Spolupracovat s Českým olympijským výborem (ČOV) jste však začal již v průběhu studia. Jak k tomu došlo?
Sport je můj celoživotní koníček. Už dlouho vím, že v mém životě musí hrát určitou roli, abych byl šťastný. Moje olympijská cesta začala v roce 2008, kdy jsem se zúčastnil olympijských her v Pekingu jako účastník Olympijského tábora mládeže. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že bych rád spojil svoji profesní budoucnost s pěti olympijskými kruhy. V roce 2012 jsem absolvoval krátkou stáž u Mezinárodní olympijské akademie a poté jsem pracoval na olympijských hrách v Londýně jako dobrovolník v media týmu v Českém domě. V průběhu svého studia na fakultě jsem na ČOV absolvoval několik pohovorů. Poté, kdy jsem fakultu dokončil, mi generální sekretář ČOV Petr Graclík nabídl pozici právníka.
LN: Měl jste na ČOV nějakého předchůdce na postu interního právníka?
Neměl. ČOV nemá žádné právní oddělení a já jsem jeho jediným interním právníkem. Než jsem na ČOV nastoupil, většinu právních služeb dodávala advokátní kancelář. Nyní obstarávám většinu agendy sám, přičemž velmi úzce spolupracuji s Ombudsmanem ČOV Alexanderem Károlyim. Advokátní kanceláře pro nás dělají velmi specializované věci a s některými drobnějšími úkoly mi pomáhají stážisté.
LN: Právo ve sportu není moc obvyklá specializace. Máte nějaký právnický vzor?
Nemám jeden právnický vzor, ale je řada lidí, kteří moji cestu právem ve sportu výrazně ovlivnili. Na prvním místě bych uvedl Ombudsmana ČOV Alexandera Károlyiho, kterého si velmi vážím jako člověka, právníka i znalce sportovního prostředí. Jsem v kontaktu i s Gerhardtem Bubníkem, inspirující osobností, která se právu ve sportu věnuje celý život. Rád bych zmínil i Jana Šťovíčka, který mi dal první příležitost se právu ve sportu věnovat v praxi.
LN: Máte jako právník ČOV nejvíc práce, když se blíží olympiáda? Nebo máte naopak někdy okurkovou sezónu?
Moje práce je velmi rozmanitá a zároveň velmi specifická. ČOV má jako spolek řadu povinností plynoucích z českého práva. Zároveň musíme respektovat pravidla, která vydává Mezinárodní olympijský výbor (MOV), což ovlivňuje naše každodenní fungování. Řekl bych, že mám stabilně hodně práce. Ta s blížící se olympiádou přibývá, což se ale týká všech mých kolegů na ČOV. Já například připravuji smlouvy pro členy českého olympijského týmu, zajišťuji ochranu jejich osobních údajů nebo se starám o ochranu olympijských symbolik. Před olympijskými hrami se ale snažím pomoci i v jiných oblastech než jen v právu. Po olympiádě přichází zasloužený, ale krátký odpočinek.
LN: Máte v rámci olympiády coby právník nějakou specifickou povinnost? Pro jaké případy je potřeba, aby s týmem přijel právník?
Zatímco před olympiádou dělám spíše preventivní práci, přímo na olympijských hrách jsem připraven řešit případné problémy a spory. Ty mohou nastat, když se například objeví dopingové obvinění nebo mezinárodní federace rozhodne, že sportovec porušil určitá pravidla. V rámci olympijských her funguje takzvaná ad hoc divize Rozhodčího soudu pro sport (CAS), která případné spory řeší. V Pchjongčchangu zasedala několikrát. Mediálně nejsledovanější byl dopingový případ olympijského sportovce z Ruska, curlera Alexandra Krušelnického. Ve vzorku jeho moči se tehdy objevila zakázaná látka meldonium, což způsobilo velký poprask vzhledem k tomu, že Rusko se právě kvůli dopingu zimních olympijských her neúčastnilo. Smíšený pár byl diskvalifikován. CAS následně udělil Krušelnickému zákaz činnosti na čtyři roky.
LN: V jakých oblastech má CAS kompetenci?
CAS je nejvyšší sportovní rozhodčí orgán, který vznikl v roce 1984 z iniciativy MOV. Rozhoduje sportovní spory, které mu strany svěří v rámci rozhodčího řízení nebo mediace. Největší záběr CAS spočívá v rozhodování odvolání proti rozhodnutím mezinárodních sportovních organizací, která se často týkají dopingu, ale i jiných věcí. O dopingových proviněních může nyní CAS rozhodovat i v první instanci.
LN: Sportovní spory se ale řeší i před obecnými soudy. Jak v takových případech fungují?
Rozhodování sportovních sporů obecnými soudy nejlépe ilustruje stále probíhající případ nejúspěšnější německé olympioničky všech dob rychlobruslařky Claudie Pechstein, která zároveň stále závodí. Její dopingová kauza se táhne od roku 2009. Pechstein si prošla kompletním sportovním rozhodčím řízením a poté se vydala cestou obecných soudů. V Německu žalovala Mezinárodní bruslařskou unii (ISU), když tvrdila, že rozhodnutí ISU i CAS byla vydána v rozporu s německým veřejným pořádkem. V Německu prošel případ všemi soudními instancemi. Prozatím naposledy Pechstein prohrála u Spolkového soudního dvora. Nyní se čeká na rozhodnutí o ústavní stížnosti.
O případu Claudie Pechstein již rozhodoval i Evropský soud pro lidská práva (ESLP), ke kterému podala Pechstein stížnost proti rozsudku švýcarského Nejvyššího soudu. ESLP před měsícem definitivně rozhodl o tom, že CAS je nezávislý a nestranný tribunál zřízený zákonem ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (EÚLP). Přestože tedy ESLP Claudii Pechstein ohledně hlavní části její stížnosti nevyhověl, odsoudil Švýcarsko za porušení EÚLP proto, že Pechstein nezaručilo právo na veřejné projednání jejího případu před CAS. V návaznosti na tento rozsudek CAS změnil svá procesní pravidla a garantuje sportovcům právo na veřejné projednání disciplinárních, etických i jiných věcí.
LN: Zaměřme se na Česko. Všichni si dobře vzpomínáme na zklamání z toho, že rychlobruslařka Martina Sáblíková nemohla na OH v Riu soutěžit – tehdy šlo o chybný výklad nominačních kritérií. Když se tento případ řešil, tak jste pracoval v kanceláři, která ČOV zastupovala. Dalo se to vůbec tehdy zachránit?
Výsledek tohoto případu nás velmi mrzí. Problém začal v okamžiku, kdy Český svaz cyklistiky chybně interpretoval kvalifikační pravidla Mezinárodní cyklistické unie (UCI). Martina Sáblíková splnila zvláštní nominační kritéria pro časovku. Aby v ní ale mohla startovat, musela se dle pravidel UCI umístit do určitého místa i v rámci žebříčku týkajícího se silničního závodu.
Když se UCI ozvala, že Martina Sáblíková nesplnila kvalifikační kritéria a nemůže v časovce startovat, začala dlouhá právní bitva. Už na začátku jsme věděli, že to bude velmi složité, zároveň jsme ale cítili šanci na úspěch. Rozhodci ad hoc divize CAS totiž mohou nad rámec Olympijské charty a příslušných sportovních pravidel rozhodovat i dle obecných právních principů, což jim dává poměrně širokou rozhodovací pravomoc. Snažili jsme se Martině Sáblíkové zajistit právo startovat vzhledem k tomu, že splnila zvláštní kritéria pro časovku a start na olympiádě si zaslouží. Bohužel se to však nepovedlo, a to i vzhledem k tomu, že ad hoc divize CAS může rozhodovat jen o sporech, které se stanou v průběhu olympijských her nebo deset dní před jejich zahájením. CAS naši žalobu odmítl z toho důvodu, že spor vznikl dávno předtím.
LN: V únoru 2019 jste v nakladatelství Springer vydal knihu Sporting Nationality in the Context of European Union Law, ve které se věnujete tématu příslušnosti sportovců k národním týmům. Dospěl jste k závěru, že některá pravidla mezinárodních sportovních organizací mohou být rozporná s právem EU. O co konkrétně šlo?
Právo EU garantuje sportovcům určitá práva nad rámec sportovních pravidel a národní legislativy. Jde zejména o právo volného pohybu osob a služeb, právo na práci a podnikání nebo práva plynoucí z ochrany hospodářské soutěže. Sportovní organizace přijímají pravidla upravující podmínky příslušnosti sportovců k národním týmům, aby ochránily integritu svých mezinárodních soutěží. Některá z těchto pravidel však podle mého názoru práva sportovců nepřiměřeně omezují. Například Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) změnu sportovní příslušnosti zakazuje. Podle pravidel FIFA nesmí fotbalista, který již jednou nastoupil jako reprezentant určité země v soutěži nejvyšší úrovně, již nikdy hrát na stejné úrovni za národní tým jiné země. K mnoha změnám státního občanství a následně sportovní příslušnosti ale dochází ze zcela přirozených pohnutek, například rodinných vazeb nebo politických důvodů.
LN: Jsou všechna pravidla přísná jako v případě FIFA?
Některé mezinárodní sportovní organizace stanovují takzvanou čekací dobu, která musí uplynout, než může sportovec po nabytí státního občanství reprezentovat svoji novou zemi. Souhlasím s logikou takového pravidla, protože mezinárodní soutěže by ztratily smysl, kdyby určitý hráč každý rok reprezentoval jinou zemi. Většina sportovních organizací stanovuje čekací dobu v délce dvou nebo tří let, což je podle mě přijatelné. Například v ledním hokeji je však čekací doba čtyři roky, což je celý olympijský cyklus. Přitom mistroství světa v ledním hokeji se koná každý rok. Ve stolním tenisu je to dokonce sedm let, což podle mě sportovce od změny sportovní příslušnosti prakticky odrazuje. Z těchto pravidel sice existují výjimky, ale na jejich udělení není ve většině případů právní nárok.
LN: Jak významnou roli hraje v právu ve sportu judikatura Soudního dvora Evropské unie (SDEU)?
Judikatura SDEU ovlivňuje sport významným způsobem. Zásadní vliv na fotbal i sport jako takový měl například případ belgického fotbalisty Jeana-Marca Bosmana z roku 1995, kdy Soudní dvůr (ESD) odsoudil pravidla Unie evropských fotbalových asociací (UEFA) stanovující přestupní poplatek a kvótu hráčů cizí státní příslušnosti v jednom klubu. Soud rozhodl, že jde o nepřiměřené omezení volného pohybu pracovníků, čímž otevřel brány v zásadě neomezeným fotbalovým přestupům v Evropě. Díky tomuto rozhodnutí bylo například možné, aby Inter Milán vyhrál v roce 2010 Ligu mistrů, aniž by v základní hrací době nasadil jediného Itala.
Zmínil bych také případ Meca-Medina & Majcen z roku 2006, který se týkal dopingu. ESD zkoumal soulad dopingových pravidel MOV a Mezinárodní plavecké federace s právem EU, zejména v oblasti hospodářské soutěže. ESD rozhodl, že antidopingová pravidla sice omezují práva sportovců, ale omezení není nepřiměřené vzhledem k legitimnímu cíli boje proti dopingu. Rozsudek je významný i tím, že ESD rozšířil aplikaci práva EU na sportovní pravidla a zároveň zúžil takzvanou výjimku čistě sportovních pravidel. Před tímto rozsudkem platilo, že pokud má určité pravidlo čistě sportovní charakter a nemá žádný hospodářský dopad, tak se na něj právo EU nevztahuje. Tím se dodnes brání řada sportovních organizací. Rozsudek ESD výjimku omezil, protože mnoho sportovních pravidel určitý ekonomický dopad má.
LN: A nějaký aktuální případ?
ESD se v současné chvíli zabývá případem namítané diskriminace na základě státní příslušnosti v německé atletice. Italský státní příslušník, pan Biffi, žaluje Německou atletickou asociaci, která umožňuje získat titul národního mistra pouze Němcům. Sportovec, který není německý státní příslušník, může v rámci národního šampionátu závodit, ale pouze mimo soutěž. Tím pádem nemůže získat titul ani žádnou medaili. Na začátku března vydal generální advokát Tanchev své stanovisko, ve kterém doporučuje ESD příslušné pravidlo odsoudit, jelikož nebere v potaz státní příslušníky jiných členských států EU, kteří jsou v Německu usazeni. Takové rozhodnutí ESD by mělo velký vliv na podobu všech národních soutěží.
LN: Jak vážné jsou diskuse o kriminalizaci dopingu?
Kriminalizace dopingu je téma, o kterém se v současné době velmi diskutuje. Souvisí to i s tím, že sportovní svět se ve světle velkých dopingových skandálů zamýšlí nad zvýšením efektivity boje proti dopingu. Současná tendence je taková, že dochází k neustálému zpřísňování pravidel a sankcí za jejich porušení. Sankce za první úmyslné porušení antidopingových pravidel činila původně dva roky zákazu činnosti, nyní jsou to již čtyři roky. Návrh nového Světového antidopingového kodexu, který bude účinný od 1. ledna 2021, počítá se zachováním základní sankce v délce čtyř let, kterou však bude možné ještě o dva roky prodloužit v případě přitěžujících okolností.
LN: Jak je to z hlediska trestního práva?
Pokud sportovec užije zakázanou látku nebo metodu, nedopouští se v České republice trestného činu. Trestná je pouze výroba a jiné nakládání s látkami s anabolickým nebo jiným hormonálním účinkem, mezi které mohou patřit i látky zakázané z hlediska boje proti dopingu. V některých jiných zemích už ale doping trestným činem je nebo se o tom intenzivně uvažuje. Například Čína nyní připravuje novelu trestního zákoníku, jejímž cílem je kriminalizovat doping předtím, než se budou v Pekingu v roce 2022 konat zimní olympijské hry. Spojené státy americké chystají takzvaný Rodchenkov Act, který je pojmenován podle známého informátora z moskevské antidopingové laboratoře. Návrh tohoto zákona, která počítá s přeshraniční působností, dělá z dopingu federální trestný čin.
LN: Podle Vaší dikce to nevypadá, že s tím souhlasíte.
Myslím si, že užívání zakázaných látek by trestné být nemělo. Trestní odpovědnost vnímám jako poslední možnost, když ostatní sankční mechanismy nestačí. Světový antidopingový kodex a související pravidla poskytují podle mého názoru dostatečný prostor pro sankcionování dopingových podvodníků. Mnohé vědecké studie zároveň poukazují na to, že zvyšování represe nevede ke snižování kriminality, respektive míry porušování pravidel, což je jeden ze základních cílů Světové antidopingové agentury (WADA) i dalších antidopingových organizací.
Doping nemá podle mého názoru ve sportu místo a musíme s ním bojovat. Zároveň si však myslím, že neustálé zpřísňování sankcí není ideální cesta. Daleko výraznější efekt by podle mě měla větší prevence, osvěta a vzdělávání ohledně negativních důsledků dopingu a sankcí za porušování pravidel. Sportovci bohužel často ani neznají následky, kterým budou čelit, pokud budou usvědčeni z dopingu. Někteří z nich to začínají řešit, až když mají pozitivní nález, což je pozdě. Zároveň si myslím si, že každý má právo na druhou šanci. Pokud sportovci na čtyři roky přerušíme kariéru, protože dopoval, nedokáži si upřímně představit, že se k vrcholovému sportu ještě někdy vrátí. Trest má přitom působit i prevenčně a snažit se podvodníka napravit, nikoliv ho pouze potrestat.
V rámci diskuze o možné kriminalizaci dopingu je třeba vzít v potaz i to, že principy trestního práva a řízení se do značné míry liší od principů disciplinárního řízení ve věcech dopingu. Státní zástupce by například musel prokázat vinu sportovce nad veškerou pochybnost. V dopingových sporech musí antidopingová organizace prokázat porušení pravidel k dostatečné spokojenosti rozhodujícího orgánu, což představuje nižší stupeň důkazního břemene. V trestním právu se obviněný rovněž těší silnější právní ochraně, než kterou Světový antidopingový kodex a související pravidla zaručují sportovcům obviněným z porušení antidopingových pravidel.
