‚Po sfárání do dolu jsem chápala své obviněné.‘ Manželé Novotní strávili v justici 45 let |
LN: Co Vás přivedlo k myšlence stát se přísedícím u soudu?
Celý život jsem pracoval ve státní správě, velel jsem chemikům v Liberci a v rámci Ministerstva obrany (MO) jsem po roce 1990 působil na funkci zástupce náčelníka chemického vojska Armády České republiky. Hned po příchodu na MO jsem např. řešil účast našich chemiků ve válce v Perském zálivu. Do důchodu jsem mohl odejít již v roce 1999, ale nakonec jsem ještě osm let pracoval ve zpravodajských službách a na Národním bezpečnostním úřadu (NBÚ). Odtud jsem pak v roce 2007 odešel do důchodu, to mi bylo 63 let. Inspiroval mne můj syn, který mi tehdy řekl, že půjde studovat druhou vysokou školu. Tak jsem v důchodu zůstal jen tři měsíce a začal studovat právo na Vysoké škole aplikovaného práva, kde jsem získal titul Bc. v oboru právo sociálního zabezpečení. Po dvouletém léčení jsem si dokončil Mgr. studium na Mezinárodním institutu podnikatelství a práva. Na práva jsem se po gymnáziu nedostal. Po příchodu na MO a na NBÚ jsem k právu ale přičichnul, vystudoval ho, udělal jsem si radost a splnil to, co si přáli moji rodiče. Promoval jsem tedy v 70 letech a byl jsem prý jeden z nejstarších studentů v ČR.
LN: Měl jste nějaký plán, čemu se po studiu chcete věnovat? Přeci jen, bylo Vám už téměř 70 let.
Věděl jsem, že u advokáta pracovat nechci. Měl jsem ale hodně životních zkušeností, tak jsem je chtěl s diplomem nějak propojit. Od té doby dělám zcela zadarmo občanského poradce v jedné větší obci Středočeského kraje, kde mám chatu, ale také v Praze. V rámci občanské poradny radím s exekucemi, sousedskými spory nebo dělám mediaci mezi mladými manželskými páry. Občanská poradna mi zabere asi nejvíce času. Moje motto je, že člověk musí být neustále aktivní, na stáří a nemoci nemyslet.
LN: A jak se z Vás stal přísedící?
Moc jsem toho o přísedících nevěděl, víc jsem se o nich dozvěděl až v roce 2016, kdy jsem o tom aktivně začal sbírat informace. Zaujalo mne to, tak jsem podal žádost na zastupitelstvo Prahy 6, kde mě v říjnu 2016 schválili jako přísedícího Obvodního soudu Prahy 6. Vedu si evidenci, a k dnešnímu dni jsem se zúčastnil přibližně 180 soudních jednání. Někdy to vychází i na dva dny týdně, přičemž některý den se jedná až o pět jednání, což je pak téměř na celý den. V jednom měsíci jsem určitě 5 až 8krát v soudní síni.
LN: Myslíte si, že laický prvek má u soudu stále význam?
Jsme liberální demokracie, a mnoho uzurpování moci škodí, ať je to v jakékoliv oblasti. Koncentrace moci nakonec vede k její degeneraci. Podle mého názoru je třeba omezovat situace, kde o druhých lidech rozhoduje jeden člověk.
LN: Přísedící jsou stále velmi málo honorováni. Jak v tomto ohledu k práci přistupujete?
Beru to jako službu veřejnosti. Skutečně za to nic nemáme, bereme 150 korun hrubého, od čehož se strhne zdravotní a daň, takže mi zbyde asi 119 korun na den. To skutečně není dobré, protože se stává, že jsem na jednání celý den, a když si k tomu připočtu čas strávený na cestě na soud, tak mi z toho vyjde, že mám 11 korun na hodinu. Paušál 150 Korun byl stanoven roce 1994 a od té doby se bohužel nezměnil. Ne všichni přísedící to berou jako čestnou funkci, já mám naštěstí ale dobrý důchod.
LN: Jak se člověk za takové peníze namotivuje, aby dělal práci odpovědně?
Začal jsem tu práci dělat a chci ji dělat pořádně. Například před jednáním přijdu za soudcem a žádám jej o spis, abych byl na jednání připraven. Nechci jen v soudní síni koukat jako někteří přísedící. Z počátku jsem pozoroval, že někteří soudci byli mým přístupem trochu překvapeni, protože na to nebyli asi zvyklí, jiní to naopak kvitovali kladně. Domnívám se, že řadě soudců pasivita přísedících spíše vyhovuje a když jim přísedící do jednání nezasahují.
LN: Jak dlouho před jednáním si můžete spisy prostudovat?
To dosud také není upřesněné, je to na dohodě. Na našem soudě je to tak, že přísedící mají přijít minimálně 15 minut před jednáním, aby se seznámili s případem. Pokud nás soudce nemůže předem seznámit, protože má třeba před senátním i jiné samosoudcovské jednání, tak nám dá jen k prostudování spis. Kolikrát je to ale velmi tlustý spis a nejde jen o to si přečíst obžalobu. Nedělají to všichni přísedící, ale já nejdu na jediné jednání nepřipraven. Mám většinou dopolední jednání, a tak odpoledne jdu zase na soud studovat spisy na příští týden. Jde o to, aby byl člověk připravený a mohl klást správné otázky – někteří soudci jsou za to velice rádi. Otázky dávají ale jen někteří přísedící, tak polovina z nich. To je právě odvozeno od toho, jak jsou aktivní či nikoliv.
LN: Jsou odměny jedna z věcí, kterou chcete jako Unie přísedících změnit?
Je to jen jedna z věcí. Loni v říjnu jsem byl s Lukášem Stehlíkem, prezidentem Unie přísedících na audienci u ministra spravedlnosti Jana Kněžínka. Ze zákonů se totiž o přísedících dozvíte jen, že nemohou být současně poslanci, jinak v podstatě nic. Takže jsme s panem ministrem řešili, jaké by mohly být nejen náhrady přísedících a jejich logistické zabezpečení, ale i například oblast školení a přípravy přísedících, které by bylo možné realizovat jednak v rámci soudů, ale též při Justiční akademii. Nakonec padlo rozhodnutí, že nám Justiční akademie připraví nějakou základní metodiku, a že budou probíhat různá školení. Ministerstvo, které nyní připravuje novelu zákona o soudech a soudcích, nám slíbilo, že budeme moci připomínkovat jeho znění. Zákon by měl obsahovat i základní vymezení práv a povinností přísedících. To je skutečně velký posun.
Zároveň chceme, aby přísedící byli aktivní, aby to nebylo tak, že se si to tam, jako někteří naši kolegové, jen odsedí. Přísedící je taky soudcem, musí mít práva i odpovědnost a musí znát postup a své místo v procesu. Musí být na jednání připraven, musí vědět kdy do procesu může vstoupit, musí umět položit dotaz a umět si udělat a při jednání senátu také vyjádřit svůj názor. Považujeme též za důležité, aby při odlišném stanovisku v senátu měl přísedící povinnost v záznamu o hlasování vyjádřit důvod svého odlišného stanoviska písemně a aby i odvolací soudy měli povinnost (bylo jim doporučeno) seznámit se s hlasováním senátu nižší soudní instance.
LN: Dokážete odhadnout kolik takových pasivních přísedících v systému je?
Chodím na jednání jen s několika přísedícími, takže nechci generalizovat. Určitě je ale třeba podotknout, že přísedících je zoufale málo. V mém trestním senátu je nás sice šest, nicméně aktivně působí tři. Z toho ti dva buď nechodí, nebo jsem neměl štěstí je tam někdy vidět, protože jsou buď nemocní nebo pracovně zaneprázdnění – jde zejména o ty přísedící, kteří k tomu ještě normálně pracují. Jsem přesvědčen, že z přísedících bude zhruba ¼, kteří se nezúčastňují z pracovních, zdravotních i jiných důvodů, a dalších 15 až 20 procent je pasivních.
Myslím, že by si předsedové soudů měli udělat selekci přísedících, aby tam zůstali jen ti, kteří skutečně pracovat chtějí. A také udělat něco proto, aby se do profese přísedícího přijali další lidé. Ukazuje se, že nejvhodnějšími, nejaktivnějšími a nejflexibilnějšími přísedícími jsou skoro důchodci a mladí důchodci (55-70 let). Pasivní menšina totiž ničemu nic nepřinese.
LN: Jak by taková selekce pasivních přísedících mohla probíhat?
Funkce přísedícího je na čtyři roky. Předsedové soudů by si mohli po těchto čtyřech letech požádat o hodnocení na jednotlivé přísedící, aby věděli, jestli má cenu s nimi pokračovat. Dnes to většinou funguje tak, že přísedící končí, když už sám řekne, že to nebude dělat. Kdyby alespoň jednou za rok došlo k zhodnocení přísedícího a pokud by se většina předsedů senátů shodla na tom, že je přísedící k ničemu, mohl by soud zastupitelstvu obce navrhnout jeho odvolání.
LN: Jako přísedící jste v trestněprávním i pracovněprávním senátu. Jak prožíváte jednotlivá jednání? Dokážete se od životních příběhů účastníků oprostit? Přehlasují někdy přísedící předsedu senátu?
Z hlediska mých pracovních a životních zkušeností jsem už flegmatik. Nijak mi to po jednání v hlavě nevibruje, beru to profesionálně. Dovedu se oprostit a hodnotit skutek nezávisle. Projednáváme ale řadu věcí, se kterými jsem se už někdy v životě setkal. Třeba domácí násilí a týráni, harašení na pracovišti, na to vše mám svůj názor, který je někdy jiný, než má předseda senátu. Byly případy, kdy jsme se v senátu radili o rozsudku velmi dlouho. Šlo dokonce o to, zda je dotyčný vinen či nevinen. Mnohdy nelze věřit všemu, co obvinění nebo poškození soudu sdělují. Takže ano, jsou i takové kauzy, kdy přísedící přehlasují soudce, to se ale stává jen výjimečně.
LN: Co je složitější – trestněprávní nebo pracovněprávní jednání?
Považuji trestněprávní věci za jednodušší než ty pracovněprávní. Trestněprávní případy jsou totiž většinou jednoznačnější. Tam podklady připravuje policie a žalobu státní zástupce. U pracovněprávních do toho velmi často vstupuje rovina vztahů mezi účastníky řízení, finanční a majetkové náhrady. Složitější jsou i proto, že u trestněprávních věcí má senát k dispozici zapisovatelku, u pracovněprávních si to musí předseda senátu dělat sám. Tehdy jim také někdy pomáháme s administrativou.
LN: Máte právnické vzdělání, takže případy nehodnotíte jen jako laik, ale i jako právník. Je to výhoda?
Ano, říká se „co právník, to odlišný názor“. Nicméně v tomto ohledu nevidím v soudním senátu žádný rozdíl mezi mnou a předsedou senátu. Je-li shoda na vině či nevině, není dále již problém. Třeba trestní sazba je vždy jasná, sporné pak může být třeba jen to, jak na to nahlížíme a jak hodnotíme důkazy. Já případy neposuzuji jen podle práva, ale hledám hlavně prvek spravedlnosti, který mimo jiné vyplývá právě ze životních zkušeností. Své vzdělání považuji za výhodu a jsem toho názoru, že přísedící by měli mít minimálně středoškolské vzdělání. I to jsou věci, které chceme do připravované novely zákona o soudech a soudcích připomínkovat, pokud tam nebudou.
JAN RYŠAVÝ
|
