Započtení v insolvenčním řízení bude obtížněji napadnutelné. Soud udělal jasno, kdy je přípustné

Vše o insolvenci: Konečně odpadne nejistota. I pro podnikatele nově platí nezabavitelné minimum

Oba instituty mají shodný právní následek, totiž zánik započítávaných pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryjí. U dohody lze navíc sjednat okamžik, k němuž k zániku pohledávek dochází. U jednostranného zápočtu je jím okamžik, kdy se pohledávky způsobilé k započtení střetnou, tedy obvykle ke dni splatnosti, který nastane později.

Lze však jednostranně započíst i svůj dosud nesplatný dluh vůči již splatné pohledávce za dlužníkem.

Faktický úpadek

Preferovanější bývá dohoda o zápočtu, neboť předpokládá vzájemnou shodu a nekonfliktnost. V poslední době se však objevily náznaky, že dohoda o zápočtu provedená s partnerem, ohledně jehož majetku je zahájeno insolvenční řízení, mohou být zpochybněny insolvenčními správci.

V praxi docházelo k situaci, kdy insolvenční správce prohlásil dohodu o započtení za neúčinnou, požadoval po věřiteli úhradu částky použité k zápočtu do majetkové podstaty, a to s odůvodněním, že v důsledku dohody o započtení se věřiteli dostalo většího uspokojení, než by mu náleželo v konkurzu a že se tak stalo na úkor ostatních věřitelů.

Pro označení dohody o zápočtu za tzv. zvýhodňující právní úkon pak stačilo, že v okamžiku uzavření dohody se obchodní partner nacházel ve faktickém úpadku.

O faktický úpadek však nejde až v okamžiku, kdy o něm rozhodne insolvenční soud, nýbrž již v okamžiku, kdy má dlužník více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a ty není zároveň schopen splácet. Dále jsou to situace, kdy dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, nebo není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných pohledávek exekucí.

Vše o insolvenci: Pro oddlužení je ideální čas. Vyplatí se více než exekuce

Zjistit, zda se některý z obchodních partnerů nachází ve stavu faktického úpadku, je prakticky nemožné a právě to otevíralo pro insolvenčního správce možnost v budoucnu rozporovat provedenou dohodu o zápočtu. Dosud jedinou možností, jak se pak vyvinit z povinnosti uhradit částku rovnající se provedenému zápočtu do insolvenčního řízení, bylo prokázat jednu z variant.

Jednak, že dohoda o započtení byla učiněna za podmínek obvyklých v obchodním styku, za druhé, že za ni obchodní partner obdržel přiměřený majetkový prospěch a nebo, pokud věřitel ani při vyvinutí náležité pečlivosti nemohl poznat, že se obchodní partner nachází ve stavu úpadku nebo že by tento úkon mohl k úpadku obchodního partnera vést. Právě poslední z uvedených podmínek byla nejproblematičtější. Důkazní břemeno z hlediska vyvinutí náležité pečlivosti se navíc judikatorně v rámci posledních let přenášelo právě na věřitele.

Jako nejvhodnější způsob eliminace popsaného rizika se tak jevilo využití jednostranného započtení vzájemných pohledávek ze strany věřitele. Jednostranný zápočet totiž nenaplňuje definici zvýhodňujícího právního jednání, neboť jej nečiní dlužník, ale věřitel.

Nejde o plnění dluhu

Nicméně nový náhled na danou problematiku nyní předestřel Nejvyšší soud (NS), který správně a logicky odmítl dosavadní praxi zpochybňování dohod o zápočtu tzv. an block a přesně vymezil podmínky, za kterých by bylo možno neúčinnost dohody o zápočtu připustit.

Vše o insolvenci: Jak vypadá splátkový kalendář a zpeněžení majetku v oddlužení?

Soud pro posuzování dohody o zápočtu v poměrech insolvenčního zákona formuloval, že započtení jako takové není způsobem ani formou úhrady dluhu a stranám se nedostává jakéhokoli plnění, které by bylo využitelné k uspokojení přihlášených pohledávek jiných věřitelů dlužníka. Započtení tak není plněním dluhu a je tak pojmově vyloučeno, aby šlo o neúčinný právní úkon dle insolvenčního zákona – tedy takový, který nemá přiměřené protiplnění.

Započtení je dle názoru NS přípustné vždy, pokud by se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Tento korektiv má být dostatečným pro vyloučení neúčinnosti.

Na neúčinnost lze pak usuzovat zásadně tehdy, když je neúčinným právní jednání, z něhož vzešla pohledávka, jež věřitel dlužníka k započtení využil. Tedy například tehdy, kdy bude neúčinnou smlouva, na jejímž základě pohledávka později započtená vznikla.

Věříme, že toto rozhodnutí do posuzování dohod o zápočtu bude jasné a věřitelé nebudou vystavováni riziku, že přes provedený zápočet budou nuceni započtenou částku uhradit.

Autorka je advokátkou v advokátní kanceláři HSP & Partners. Text je placenou inzercí.