Ženy v právu. Právničky našly společnou platformu pro sdílení zkušeností |
LN: Statistika hovoří o tom, že v čele Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a na všech krajských soudech jsou muži. Na Ústavním soudě jsou jen dvě ženy soudkyně, na Nejvyšším soudě tvoří ženy pětinu soudců, na Nejvyšším správním soudě jen třetinu. Na okresních soudech ženy zaujímají dvě třetiny, krajské a vrchní soudy jsou poměrně vyrovnané. Jak na vás tato statistika působí?KŠ: Nejsmutnější mi přijde, že na obecních soudech je 61 procent žen. V tuto chvíli sice předsedou žádného krajského soudu, vrchního ani Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního ani Ústavního soudu, není žádná žena, ale bývala ale doba, kdy to bylo mnohem lepší. V soudnictví se ale situace na nejvyšších místech zhoršuje. Jsme společnost, která je zvyklá, že ženy pracují, ale že pracují v nižších pozicích. Jsou totiž zatíženy dvojím břemenem - starostí o rodinu a prací.
Za hlavní argumenty, proč ženy v těchto vysokých pozicích měli být je diverzita v soudním rozhodování, protože stále žijeme ve společnosti, kde mají ženy jinou sociální zkušenost než muži. Diverzifikované týmy vždy fungují lépe než monokulturní, takže to napomůže praktičtější práci. Když tam ženy nejsou, tak mrháme hrozně moc talenty. V tuto chvíli mi přijde nejdůležitější obracet se na ženy mezi třicítkou a čtyřicítkou, protože to je okamžik, kdy se kariéry lámou a kdy začínají být mladé ženy neviditelné. Nejdou do těch vyšších pater. Velké téma je, že by ženy měly podpořit ostatní ženy, protože ony opravdu zažívají kritické pohledy, pokud se rozhodnou upřednostnit kariéru, nebo pokud třeba nemají děti či péči o děti outsourcují. Ženy, které mají jiný typ životní zkušenosti se k nim mohou chovat kriticky. Bylo by fajn si navzájem poskytnout sesterství a podporu.
PL: V současné situaci to na státním zastupitelství vypadá obdobně jako v soudnictví, nicméně v nedávném historickém období jsme měli dvě vrchní státní zástupkyně a tři nejvyšší státní zástupkyně. Nyní máme jednu vrchní státní zástupkyni a v současné době převládají tedy muži. Nicméně nemyslím si, že by to byl nějaký stabilní trend. Procentuální zastoupení žen na našich vrcholných orgánech je zhruba 32 procent, což dostatečně naplňuje kvóty, akceptované v západní Evropě. Pokud jde o vedoucí odborů na vrchních i nejvyšším zastupitelství, tak procentuální zastoupení žen je mezi 30 až 40 procenty. Domnívám se, že soustava státního zastupitelství ženy, v řídících pozicích, akceptuje.
Kateřina Šimáčková, soudkyně Ústavního soudu.
Dovolím si polemizovat s KŠ, zejména s tvrzením, že se máme obracet na ženy mezi 30 - 40 rokem věku. Je nutno se podívat na graf porodnosti v ČR. Tyto ženy mají malé děti. Navíc vrcholné justiční orgány jsou převážně v Brně, případně v Praze či Olomouci, což znamená, že buď by tyto ženy musely být z těchto měst, aby se mohly na reálném vedení justiční soustavy podílet, nebo by musely přesvědčit rodinu k přestěhování, či opustit malé děti a dojíždět. Dvě poslední varianty mi připadají nereálné. Muži jsou ochotní a flexibilnější v tomto dojíždění častěji než ženy. Flexibilita ženy je fakticky nižší než flexibilita muže. Pokud bychom chtěli získat ženy do vrcholných pozic, tak podpora jiných žen nestačí. Žena potřebuje zejména podporu muže a primární rodiny.
DBR: Pracovala jsem v advokátní kanceláři, ve které byli převážně muži. Nyní v justici určitě vnímám větší genderovou vyváženost, dokonce převahu žen. Plně souhlasím s tím, že diverzita, pluralita názorů, životních zkušeností a pohledů na věc je absolutně klíčová.
Je sice pravdou, že předsedy všech krajských soudů jsou muži, ale téměř ve všech případech jsou ženy na pozicích místopředsedkyň. Neřekla bych tedy, že ženy nemají vliv na chod soudů, protože zejména na vyšších soudech mají místopředsedkyně obrovský vliv na svůj úsek. Není bez zajímavosti, že v čele Soudcovské unie je žena, taktéž v čele Unie státních zástupců ještě před pěti lety žena. Jde sice o neplacené funkce, ale zato o funkce velmi výrazné, které mohou formovat danou profesi. Nemyslím si, že by měla justice skleněný stop, naopak mám za to, že je otevřená ženám a jejich postupu. Myslím, že to, že je méně žen na vyšších soudech a ve vedení soudů, jde primárně ze žen samotných. Existuje řada výzkumů, podle kterých jsou ženy oproti mužům typicky méně ambiciózní, sebevědomé a méně jich usiluje o vedoucí pozice. Ženy bychom tak měli motivovat k tomu, aby se nebály ozvat se a říct, že mají zájem o vyšší pozici. Když to neudělají ony samy, nikdo jiný to za ně neudělá.
Zároveň je však třeba pomoci také systémově, a to zejména v podobě zajištění dostatečného množství jeslí, školek či umožňování zkrácených úvazků, pružné pracovní doby a home office.
HG: Souhlasím s KŠ a přesně to konvenuje se zkušenostmi, které mám z advokacie. Přesně tam vidím období několika let, kdy se ženy někam ztrácí. Při nástupu do advokacie je žen a mužů vyrovnaně. Čím je ale právník seniornější, zastoupení žen ubývá. Nemyslím si, že se ztrácí jen do prostoru rodičovství. Advokacie je náročné povolání a ženy mnohdy dávají přednost tomu, že z ní odejdou do klidnějšího právnického oboru. Pracuji v advokacii přes dvacet let a připadá mi, že jde o kontinuální trend.
Hana Gawlasová, advokátka a partnerka advokátní kanceláře Squire Patton Boggs.
KŠ: Hodně řeším s mladými ženami právě tyto rozhodující okamžiky. Myslím, že je potřeba čím dál tím více mluvit o slaďování osobního a pracovního života. Muž má pocit, že když získá vysokou pozici, tak se tím vyřeší jeho osobní i pracovní život. Kdežto mladá žena má zpravidla pocit, že když bude šéfem, tak se jí osobní a rodinný život zkomplikuje. Když mladému muži někdo ve 29 letech nabídne na dva roky náročnou práci v New Yorku, jede okamžitě bez přemýšlení. Když je stejná příležitost nabídnuta ženě právničce, tak do úvah zařazuje i to, že by mohl být její osobní život narušen. Ženy se tak často vzdávají podobných ambicí, aby mohly mít rodinný život, nejen když už ho mají.
PL: Myslím, že ženy a muži jsou jiní, a proto se i jinak rozhodují. Žena častěji ve svých pracovních plánech zohledňuje rodičovství, protože na rozdíl od muže má pouze omezený čas na to mít děti. Pokud žena na přelomu svých dvacátých a třicátých let do svých pracovních a životních plánů děti nezahrnuje, tak se může stát, že promešká vhodný čas k založení rodiny a posléze tohoto rozhodnutí lituje.
Debatu vedla redaktorka LN Kateřina Kolářová.
LN: Jak vnímáte spolupráci žen právniček na pracovištích? Pomáhají si, nebo je mezi nimi naopak rivalita? Máte nějaké osobní zkušenosti? Napadá vás něco, co by mohlo situaci případně zlepšit?HG: Advokacie je obor velmi řevnivý. Na začátku je vždy boj o klienta, jak je velký z velké části záleží na velikosti kanceláře, ve které pracujete. Nemám extrémně negativní ani pozitivní zkušenosti s ženskou rivalitou v advokacii, ale možná to bude proto, že rivalitu vnímám a asi i akceptuji jako součást advokacie. Myslím, že v rámci klientské práce si ženy v 99 procentech pomáhají. Pokud jde o obecnou spolupráci mám i negativní zkušenosti, protože vnímám, že přístup žen advokátek je velmi pragmatický a orientují se na to, co prospívá jejich zájmům. Myslím, že se ženy málo druží právě v těchto pragmatických záležitostech a byznysové stránce, ale naopak hodně ve věcech typu péče o děti či volnočasových aktivit. Muži se na pracovišti druží více i byznysově a logicky k tomu využívají i aktivity mimo kancelář.
KŠ: Pohybuji se v oblasti, kde je žen extrémně málo, takže jsem šťastná, když na nějakou ženu narazím. V mém okolí se ženy podporují, byť zastávají i absolutně odlišné názory. Vynikající zkušenosti mám s kolegyněmi ze zahraničí, například Benátská komise Rady Evropy byla donedávna klubem starých mužů, nyní žen přibývá a vytváří se podporující se skupiny žen.
PL: Ve státním zastupitelství není zmíněná řevnivost, nepracujeme v týmech, práce státního zástupce je vysoce individuální. Pracovní týmy vytváříme spíše s policií. Otázku ženské řevnivosti bych tam tedy vůbec nenašla. Osobní vztahy na pracovišti i ochota či neochota neformálně spolupracovat s jednotlivými kolegy či kolegyněmi nijak nesouvisí s tím, zda se jedná o muže či ženu, ale závisí pouze a jenom na osobních hodnotách a vlastnostech jednotlivých pracovníků.
DBR: Na soudech je to velmi podobné jako na státním zastupitelství. Když nesoudíte v senátu, jde o samostatnou práci. Nemohu říci, že bych pociťovala profesní řevnivost, naopak mám pocit podpory. Mám kolegyně, které se mnou sdílí zkušenosti z profesního i osobního života a jsou pro mne v mnohém zdrojem inspirace.
Pokračování vyjde ve čtvrtek 5. 12.
