Rozvod se prodraží. Ministerstvo plánuje zvednout poplatky pro ty, co se spolu nedomluví |
LN: V čem jsou rozvody s mezinárodním prvkem nejvíce rozdílné oproti situaci, kdy se rozvádějí dva Češi?
Nechci paušalizovat, každý případ má svá specifika, nicméně pokud bych měla uvést nejčastější příčiny krizí, s nimiž se u klientů setkávám, tak jsou jimi rozdílné představy o nastavení vztahů v rodině, které bývají partnery vnímány jako důsledek rozdílných národností, tradic a představ o rodinném soužití. Tyto pocity pak prohlubují neshody při výchově dětí nebo při rozhodování, kde bude rodina žít. Dalším podstatným rozdílem je geografická vzdálenost. Už jen fakt, že se manželé rozejdou každý do jiného státu, protože se třeba jeden z nich po rozvodu vrací do svého domovského státu, s sebou nese řadu specifických problémů, zejména v nastavení péče o děti.
LN: Lze vůbec nastavit střídavou péči o dítě rodičům, když každý žije v jiné zemi?
Pamatuji se na jeden dávný případ, kdy byla střídavá péče stanovena mezi státy na různých kontinentech, ke střídání mělo docházet po roce. Osobně ale takovou úpravu péče nepovažuji za rozumnou. Střídavá péče je vhodná v případě, kdy jsou rodiče schopni se na ni dohodnout a vytvořit podmínky maximálně šetrné ve vztahu k dítěti. Tomu by jen stěží vyhověl stav, kdy by dítě například po měsíci muselo střídat školy v různých státech. Vždy by se ale mělo vycházet z okolností konkrétní situace.
LN: Jak se v takovém případě řeší náklady na cestování?
Náklady na cestování dětí za rodiči a rodičů za dětmi jsou při úpravě porozvodové péče další velmi důležitou otázkou, která možná není viditelná hned v prvním okamžiku, kdy se spor mezi rodiči začne řešit, ale postupně vyplave na povrch, a často pak bývá jednou ze zásadních překážek pro realizaci původních představ rodičů. Ať už jde o režim střídavé péče nebo práva na styk rodiče s dítětem, vždy si jeden z rodičů musí pro dítě někam daleko dojet nebo jej druhému rodiči dovést. Starší děti sice mohou cestovat samy, ale to s sebou také nese náklady. Na to by měly myslet i soudy, upravují-li porozvodovou péči. Konec konců dnes už tento požadavek jasně vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, který říká, že by se při úpravě poměrů dětí měly zohlednit náklady, které ponese rodič, který má právo styku. Náklady by se měly zohlednit i ve vztahu k výši výživného. Na situaci by se prostě mělo nahlížet jako na celek a řešení by mělo být fér pro oba rodiče i po finanční stránce.
LN: Jak soudy zohledňují sourozenecké pouto, mají-li rodiče více než jedno dítě?
Rozdělení sourozenců nepovažuji za správné a rozumné řešení sporu rodičů o děti, bez ohledu na to, zda je v rodině mezinárodní prvek. Nechci ho ale zavrhovat jako takové, určitě se v životě najdou i situace, ve kterých může fungovat a být ku prospěchu všem. Například když je jeden ze sourozenců výrazně starší a navštěvuje střední školu v místě, kde žije rodič, kterému není do péče svěřen mladší sourozenec. Pak je ale důležité, aby byl mezi sourozenci zachován pravidelný kontakt.
LN: Lze říci, že jsou situace, kdy je v některé zemi právo (například z pohledu zaoceánského manželství) k jednomu z účastníků příznivější?
Otázkou, podle jakého práva bude rozhodováno o rozvodu manželství a souvisejících věcech jako je úprava péče, výživné, majetkové vypořádání, je třeba se zabývat od samého počátku, má-li spor mezi manželi vyústit v rozvod. Určitá nejistota ohledně rozhodného práva či potřeba nahlížet na rozvod z pohledu práva více států, to jsou další charakteristické prvky, které odlišují konflikty v čistě vnitrostátních manželstvích od konfliktů mezi manžely, kteří jsou různé státní příslušnosti nebo žijí v různých státech. Rozdíly někdy mohou být marginální, ale někdy mohou být velmi významné. Zejména pokud jde o majetkové nároky při vypořádání společného majetku. Jeden z manželů může být podle jednoho právního řádu výrazně zvýhodněn právě i třeba s ohledem na to, že převážně pečoval a bude i nadále pečovat o domácnost a děti, zatímco jiný právní řád více upřednostňuje míru, s jakou se manželé na nabytí společného majetku podíleli. Tyto rozdíly pak mohou být motivem manželů pro tzv. „spěch k soudu“ („rush to court“). Zahájí-li jeden z manželů řízení jako první v jednom státě, může tím za určitých okolností zabránit tomu, aby soud v jiném státě projednal návrh druhého manžela.
LN: Takže to je první věc, na které se musejí rozvádějící se partneři dohodnout? - Kde se bude rozvodové řízení vést.
To by bylo samozřejmě ideální, ale jsou-li manželé pohádaní a nechtějí se dohodnout vůbec na ničem, je velmi pravděpodobné, že se nedohodnou ani na tom, ve kterém státě podají případně společný návrh na rozvod. Právní předpisy jim navíc úplnou volnost pro volbu soudu ani neumožňují. Pak je to věcí soudů, aby se s tím vypořádaly. Minimálně v rámci EU pro to pravidla nastavena jsou, zjednodušeně řečeno rozhoduje časové hledisko - kdo dřív přijde…
LN: S jakými odlišnostmi je třeba počítat, rozvádí-li se český občan v cizině? Existují státy, kde je rozvod manželství v porovnání s Českou republikou jednodušší nebo naopak složitější?
Český účastník rozvodového řízení v cizině se bude muset připravit na různá specifika a nástrahy, které zdaleka nespočívají jen v jazykové odlišnosti. V Itálii je obecně velkým problémem délka soudního řízení, na druhou stranu manželé, kteří se rozvádí ve shodě, tu nejsou nuceni jít před soud, pravomoc rozvést manželství je zde za určitých podmínek svěřena advokátům. V USA zase bývají v rámci rozvodového řízení před soudem komplexně řešeny všechny otázky – výchova dětí, výživné dětí a manžela, vypořádání majetkového režimu, případně i další nároky, na které má nárok manžel, prokáže-li, že vinu na rozvratu manželství nese převážně druhý z manželů. Státy anglo-amerického právního sytému obecně bývají velkorysé, pokud jde o nároky těch rodičů, kteří převážně pečují o domácnost a o děti.
LN: Byl by takový nesporný rozvod v Itálii přípustný i pro cizince?
Pokud vím, tak v Itálii žádné omezení v tomto směru není. Vedle advokátů tam navíc mají pravomoc potvrdit dohodu o rozvodu manželství i matriční úřady. Jsou státy, které sice připouštějí mimosoudní rozvod, ale zároveň jej omezují pouze pro vlastní občany nebo osoby s bydlištěm na jejich území. Například v Estonsku je možné se rozvést před notářem či matričním úředníkem, ale pouze za podmínky, že oba manželé mají v Estonsku bydliště. Pak jsou státy, kde se i cizinci, resp. osoby žijící mimo území daného státu, mohou nechat mimosoudně rozvést. Např. ve Francii je tak možné učinit za účasti dvou advokátů a notáře. Pak ale vzniká otázka, jak nakládat s notářským zápisem z Francie o rozvodu manželství pro účely zápisu do české matriky, pokud by jedním z manželů byl český občan. Nejedná se o uznání rozhodnutí soudu, ale o účinky cizí veřejné listiny. V rámci EU byla již s účinností od srpna 2022 přijata novela nařízení Brusel II bis, která má mimo jiné usnadnit i uznávání mimosoudních rozvodů.
LN: Itálii jsem v předchozí otázce nezmínila náhodou. V tamních rodinách se klade velký důraz na vztah otce s dětmi. Projevuje se to pak třeba i při určování péče o dítě?
Nemyslím si, že by tento problém vznikal v rovině zákonné úpravy a výlučně v Itálii. Spíš je to věc rozhodovací činnosti soudů a přístupu jednotlivých soudců, kteří mohou být při aplikaci práva ovlivněni určitými tradicemi a společenskými zvyklostmi v domovském státě. V některých státech může být velmi silná tendence chránit své státní občany. V praxi se tak setkáváme s případy, kdy o dítěti rozhoduje soud státu, jehož je dítě občanem, aniž by na jeho území žilo či dokonce kdy bylo fyzicky přítomné, a to i přesto, že to unijní předpisy, případně mezinárodní smlouvy nedovolují.
LN: Jak je to s rozvody ve státech, které mají jinou náboženskou tradici?
Setkala jsem se v praxi s případem, kdy manželství Syřana a Češky bylo rozvedeno před náboženskou autoritou v Sýrii podle místního náboženského práva jednostranným prohlášením manžela bez účasti manželky. Následně byly takovému rozvodu přiznány účinky v ČR. Z mého pohledu šlo ale o extrémní případ, který, doufám, zůstane výjimkou. Překážkou pro uznání takových rozvodů z pohledu českého práva je to, že jsou v zásadě jednostranným projevem vůle jednoho z manželů, bez možnosti účasti druhého manžela. Ve zmíněném případu manželka dlouhou dobu vůbec nevěděla, že je rozvedená.
LN: Je možné říci, že se s rozvojem unijního práva mezinárodní rozvody zjednodušily?
Určitě ano. Unijní právo zjednodušilo přeshraniční uznávání rozvodů a do jisté míry sjednotilo pravidla pro určení příslušného soudu. Podmínky, za jakých je možné manželství rozvést (hmotné právo) zůstávají i nadále ve výlučné pravomoci členských států, nicméně i zde je patrný trend liberalizovat pravidla pro rozvody. Příkladem je Malta, která byla po dlouhou dobu jediným členským státem Evropské unie, který vůbec neumožňoval rozvod manželství. Ke změně zde došlo v důsledku referenda v roce 2011, vliv unijního práva a vývoj v ostatních členských státech přitom určitě sehrály nezanedbatelnou roli.
LN: Jak je to tedy s uznáváním rozvodů v Evropské unii?
Rozhodnutí o rozvodu manželství se v rámci Evropské unie uznávají podle jednotných pravidel již od roku 2001. Uznávání je v zásadě jednoduché, matrika rozvod zapíše, aniž by o uznání musel rozhodovat soud. Unijní pravidla se navíc dále vyvíjí a snaží se reagovat na nové trendy jako je uznávání mimosoudních rozvodů.
LN: Platí i v jiných členských státech, že je nejdříve rozhodováno o úpravě poměrů k nezletilým dětem a až následně se řeší samotný rozvod?
Pokud se manželství rozvádí podle českého práva, tak musí být nejprve pravomocně upraveny poměry dětí. Pokud děti žijí s jedním z rodičů mimo území ČR, například na Slovensku, tak české soudy nejsou obecně mezinárodně příslušné o poměrech dětí rozhodnout. Český rozvodový soud by mohl uznat rozhodnutí slovenského soudu o úpravě poměrů; otázkou je, zda slovenský soud poměry dětí upraví, aniž by zároveň rozvedl manželství, když podle slovenského práva se obě otázky rozhodují najednou v jediném řízení. V důsledku rozdílů v hmotném právu tak v praxi někdy vznikají poměrně složité situace, s nimiž se musí soudy i účastníci vypořádat. I zde platí, že nejefektivnějším řešením je dohoda rodičů o tom, kde se nakonec o všech záležitostech rozhodne.
LN: V Česku dlouhodobě roste zájem o uzavírání manželských smluv. Mají účinky i v zahraničí?
Bohužel tuhle jistotu účastníkům smlouvy stoprocentně zaručit nelze. V Evropské unii máme sice od loňského roku v účinnosti nařízení, které do určité míry upřednostňuje dohodu manželů, jde však „jen“ o určení rozhodného práva, kterým se řídí majetkové poměry mezi manželi, a částečně i formální náležitosti manželských smluv. V nedávné době jsem se setkala s případem, kdy manželé měli uzavřenou předmanželskou smlouvu, kde byli dohodnutí, jak budou nakládat s majetkem a řešit případné majetkové vypořádání při rozvodu. Dohoda byla podle českého práva platná, nicméně tím, že jeden z manželů zahájil řízení u soudu cizího státu a bylo použito jiné než české právo, tak ve výsledku došlo k tomu, že předmanželská smlouva byla úplně pominuta.
LN: Jak je v mezinárodním kontextu problematické zrušení registrovaného partnerství?
Vyjdu-li z převažujícího názoru, že unijní předpisy pro manželství nelze použít pro registrovaná partnerství, nezbývá než odpovědět, že pro zrušení registrovaného partnerství neexistují ani na úrovni Evropské unie jednotná pravidla. Partnerům bych doporučila usilovat o zrušení partnerství ve státě, kde jej uzavřeli, zde mají nejvyšší pravděpodobnost, že bude jejich svazek zrušen. Jinou otázkou, která se v této souvislosti nabízí, je výklad pojmu manželství v unijních nařízeních ve vztahu k homosexuálním manželstvím, která je dnes již v řadě států možné uzavřít. Protože jednotný výklad pojmu manželství v nařízeních neexistuje, záleží na přístupu jednotlivých členských států nebo dokonce i jednotlivých soudců, zda budou ochotni rozvést homosexuální manželství uzavřené podle cizího práva, i když právo jejich státu takové manželství nepřipouští.
