‚Paní pošťačka tu starou paní udala.‘ Narušeným vztahům pomáhá mediace |
LN: Na webových stránkách máte uvedeno, že jste jeden z pěti nejdéle zapsaných mediátorů v ČR. Pod tím by si člověk představil nějakého zkušeného akademika. Jak to vůbec bylo s počátky mediace v Česku?
Zákonem neregulovaná mediace byla v ČR zhruba od devadesátých let, a to spíš v rodinných sporech, čemuž se věnovali zejména psychologové. Regulace, která přišla jako implementace evropské směrnice, se datuje do září 2012, aby ale mohl začít zákon fungovat, tak museli být zapsaní první mediátoři. To se podařilo až v dubnu 2013, kdy nás bylo zapsaných prvních pět.
LN: Co Vás k mediaci přivedlo?
Původně jsem chtěl pracovat v oblasti mezinárodních arbitráží, tak jsem odjel studovat magisterské studium na francouzskou Sorbonnu. Později jsem v Paříži zůstal a pracoval jsem na Mezinárodní obchodní komoře, kde jsem se s mediací také poprvé setkal. Od počátku mě uchvátila. Vzpomínám si, že mi role mediátora připomínala hasiče bojujícího s ohněm mezilidských sporů. Později jsem odjel do Milána, kde jsem pracoval na Camera Arbitrale (milánská arbitrážní komora, pozn. redakce). Tehdy začínal v Itálii boom mandatorních, tedy nařízených mediací. Tak jsem měl v praxi možnost vidět se v mediacích mnohem víc píše lidský příběh a řeší se skutečné starosti klientů, než je tomu v jiných právních profesích. Mediace se snaží najít řešení, ať jde o sousedský svár nebo o velké mezinárodní obchodní spory. Za vším můžeme najít lidský příběh. V dobách, kdy jsem sám absolvoval své první mediační případy, se zrovna v ČR chystal první zápis mediátorů. To byl ostatně i impuls pro to, abych se vrátil zpět Prahy, zůstal tady a zúročil své zkušenosti ze zahraničí.
LN: Strhl se tehdy i u nás boom mediací?
Začalo to velmi pomalu. Lidé si pletli mediaci s meditací, medializací a podobně, což se ale občas stává u laiků někdy i dnes. Počátek byl tedy hodně o přesvědčování soudců a advokátů, vzdělávání a osvětě klientů. Já jsem měl nicméně tu výhodu, že jsem měl od počátku určité množství případů z mezinárodního prostředí. Nikdy jsem tedy s případy nestrádal. Po pár letech se to nicméně i u nás změnilo a případy počaly narůstat. Soudcům se evidentně začalo osvědčovat, když první setkání s mediátorem nařídili. Mnozí advokáti pochopili, že jsou jejich klienti spokojení, když se v mediaci dohodnou a naleznou řešení za pár hodin.
LN: Činnost mediátora je nezastupitelná. Na rozdíl od advokáta, kterému může s případy pomoci koncipient nebo jiný kolega z advokátní kanceláře, musíte vy dělat vše osobně. Je to v tomto ohledu náročné?
Je pravda, že nemohu agendu na nikoho delegovat. Párkrát se stalo, že jsem musel z důvodu zahraniční cesty odkázat klienty na jiné mediátory. Jinak skutečně většinu případů vyřizuji osobně. Mediátor musí být na rozdíl od soudu velmi flexibilní. Jednou jsme jednali celou noc v továrně, protože se musel spor vyřešit do druhého dne. Když jsme z jednání odcházeli, potkávali jsme první dělníky, kteří nastupovali na ranní směnu. To je ale jedna z výhod mediace - flexibilita. Jednou jsme třeba vedli spor o poruchový přístroj přímo v hale, kde se nacházel. Díky tomu se ale dalo na místě demonstrovat, co jedna ze stran té druhé vyčítá… umožnilo to ale také najít technické řešení, takže bylo záhy po sporu.
LN: Když se podíváme třeba na klasické sousedské nebo rodinné spory, jak účastníci mediátora vnímají? Jako partnera do diskuse, který jim dá dobrou radu nebo spíš jako autoritu? Jaká je vůbec při mediacích atmosféra?
Mediace je jednání zcela neformální, a tak nikde nevisí státní znak, nikdo nesedí v taláru, klientům nabídneme kávu a snažíme se vytvořit co nejpříjemnější prostředí. Nicméně atmosféra konfliktu se samozřejmě vznáší ve vzduchu stále. Jednou z rolí mediátora je toto nepřátelství odbourávat a vnášet do jednání prvek diskuse a důvěry a umožnit tak vyjednávání.
Je pravda, že klienti občas očekávají, že jim dám nějakou moudrou radu a jejich spor vyřeším jako král Šalamoun. Ideální je ale ta mediace, kdy si účastníci na řešení přijdou sami. Mediátor jim má primárně pomáhat komunikovat, odstraňovat konflikty a vnášet do debaty impulsy a nové úhly pohledu. Jednou jsme za dvě hodiny vyřešili spor, který trval pět let. Strany sporu se přitom poprvé osobně sešly až při mediaci, nikdo předtím nechtěl být ten první, který by jednání inicioval, protože by to mohlo být bráno jako projev slabosti.
LN: Existuje nějaký formální postup, kterým by se měl mediátor řídit?
Mediátoři mají daná procesní pravidla, kterých by se měli držet. Jde o strukturovaný proces, což je obrovská výhoda třeba oproti vyjednávání. To se totiž mnohdy změní v úplný chaos, pokud ho nikdo neřídí. Stává se, že strany nedomluví právě proto, že se ztratí, ne proto, že se domluvit nemohou nebo nechtějí. Naproti tomu mediátor strany vede a udržuje v jednání strukturu a dohlíží na dodržování pravidel. Mediace má samozřejmě různé fáze, přičemž se role mediátora v jejím průběhu mění. Každý případ je ale jiný a je proto nutná velká flexibilita. Nejde používat jeden postup jako šablonu na všechny spory.
LN: Mediátorem nemusí být ani právník, může to být i člověk, který naplní požadavky zákona. Jak je ale důležitá zkušenost?
Myslím si, že zkušenost je určitě velmi důležitá - každý případ navíc, každá hodina jednání je znát. Nicméně člověk nesmí nikdy nabýt dojmu, že už všechny spory viděl a že už všemu ve světě konfliktů rozumí. Osobně jsem řešil více než 350 případů, což dává dohromady několik tisíc hodin jednání. Od malých sousedských sporů, pro mnoha milionové projekty jako dálnice, elektrárny či letiště. Medioval jsem na čtyřech kontinentech - v Evropě, Asii, Africe a Severní Americe a přitom mě každý další případ vždy překvapí. Spory jsou jako sněhové vločky, na první pohled jsou všechny stejné, ale zblízka vidíte velké rozdíly.
LN: O co šlo v Africe?
Účastnil jsem se projektu jedné neziskové organizace, která řešila konflikty mezi migrujícími slony a místními obyvateli. Sloni samozřejmě neberou v potaz, že jdou přes vesnice či něčí pozemek, protože nemají žádné přirozené nepřátelé. Způsobené škody však mohou být velké, nemluvě o ohrožení lidských životů. Pokud se vesničanům mnohatunové zvíře pravidelně procházelo po zahradě, bylo nutné vymyslet působ, jak takové konflikty řešit. Všichni lidé, kteří se tohoto projektu účastní mají můj bezmezný obdiv. Pro mne bylo skvělou zkušeností vidět, jak funguje mediace aplikovaná v praxi, kdy je potřeba vysvětlit místním obyvatelům, že sloni na druhou stranu přinášejí peníze do ekonomiky, protože za nimi přijíždí turisté. Někteří z těch slonů byli zvyklí na lidi, takže jsme se k nim dostali opravdu blízko.
Osobně ale považuji za nejsilnější zkušenost z Afriky setkání s Křováky. Měl jsem možnost studovat jejich způsob řešení sporů. Jde o národ, který je v tomto směru skutečně fascinující.
LN: A jak Křováci řeší spory?
Sednou si a mluví o nich, dokud je nevyřeší. My tomu říkáme mediace moudrou radou nebo tradičně pojatá mediace. Křováci pro spor ale nemají ve svém jazyce ani vlastní slovo. Pointa je v tom, že všichni nosí v toulci smrtelně jedovatý šípy. Jedno škrábnutí člověka okamžitě zabije. Kdyby tedy spory řešili silově, jako je řešíme my, tak už se dávno vyvraždili. Zároveň samozřejmě hraje roli fakt, že jsou na sobě velmi závislí - jinak by v Kalahari nepřežili. Podle některých antropologů obdobný přístup k řešení sporů používali v pravěku i naši předci v dobách, kdy byli sběrači. Na této úrovni - v době kamenné ostatně Křováci zůstali. V řešení sporů jsou ale nedostižitelní. Když je mezi nimi spor, prostě si sednou k ohni a sedí tam, dokud ho nevyřeší, třeba i několik dní. Baví se o tom, zpívají o tom, tancují u toho, mají prostě různé rituály pro odstranění konfliktu. Dokud se spor nevyřeší, nejdou dál. Tak je pro ně zásadní spor odstranit.
LN: Pracujete na knize o mediaci, která se bude jmenovat Tajemství mediace aneb Řešení sporů od A do Z. Vydána bude na jaře. Komu bude určena?
Bude určena tomu, kdo se chce něco dozvědět o řešení sporů, vyjednávání a mediaci. Půjde samozřejmě jak o mediátory, tak lidi, kteří o této krásné profesi uvažují. Konečně hodně se budou moci dozvědět i ti, kteří chtějí vyřešit svůj konflikt smírně a vyhnout se soudům. Chtěl bych, aby byla kniha zajímavá, a proto budou každou kapitolu doplňovat příběhy z mé praxe.
LN: V ukázce jsem si všimla, že rozdělujete lidi na stmelovače a rozdělovače. Můžete to blíže vysvětlit?
Každý konflikt je institut sociální interakce. Většina lidí vnímá konflikty negativně, ale to je čistě kulturní. Třeba východní národy se na spory dívají jako na příležitost, což mnohem více reflektuje to, čím skutečně jsou. Některé asijské národy je berou jako příležitost posunout se dopředu. Pro ně je neřešený nebo špatně řešený konflikt ostuda. Museli se také naučit všechny sváry efektivně řešit tak, aby se nedostaly na veřejnost. V tamní kultuře třeba spor s rodiči znamená okamžité vyřazení ze všech sociálních vazeb.
LN: Takže Evropané by se měli odnaučit vnímat konflikt negativně?
Ano, protože konflikt sám o sobě není negativní, je prostě součástí naší společnosti. Řadu sporů lze vyřešit tak, že z nich strany ještě získají - obnoví se vztahy, posílí vazby, objeví se nové příležitosti… tomu říkáme produktivně řešený spor. Samozřejmě i my v Evropě jsme toho schopni, ale větší pozornost věnujeme těm konfliktům, které nejsou dobře řešené nebo se neřeší vůbec a visí někde ve formě latentního konfliktu. Tyto destruktivní konflikty rozežírají společnost. V nejzazším případě pak vede neřešený nebo špatně řešený konflikt k tomu, že se vztah rozpadne, lidé se rozvedou, sousedi se odstěhují, zanikne přátelství, národy jdou do války…
Negativně by měli lidé spíše vnímat destruktivní způsob řešení konfliktů nebo jejich ignorování, což může být snad ještě horší. Stmelovači jsou osoby, které se snaží konflikt proaktivně řešit a udržet sociální vztah. Na druhé straně jsou lidé, kteří ve chvíli, kdy dojde ke sporu, přirozeně reagují tím, že vztah opustí nebo jej rozbijí, a ty nazýváme rozdělovači. V mediaci se snažíme měnit i právě toto jejich myšlenkové nastavení.
LN: Když první setkání s mediátorem nařídí soud, poznáte už na prvním setkání, že strany nejsou ochotné se dohodnout?
Mediátor hlavně musí být nezdolný optimista, proto si myslím, že lze vyřešit každý spor. Je to jen na stranách, jestli chtějí hledat řešení a nechají mediátora pracovat. Spíš než, že by byly nějaké spory neřešitelné meritem, jsou neřešitelné lidsky. Někteří lidé jsou prostě z principu tak neústupní, že to s nimi bývá velmi těžké. Nicméně ani tady není vhodné házet flintu do žita. Před půl rokem jsem byl osloven jedním advokátem, abych zkusil mediovat spor jeho klienta s bývalým subdodavatelem. Na počátku mě nicméně varoval, že s protistranou nemůže už skoro pět let hnout. Byla to sice velmi složitá práce, ale nakonec se strany dohodly. Tehdy jsme dokonce překonali rozdíl mezi představami stran o deset milionů korun, takže to byl velký úspěch. Když mediátor dostane prostor, tak se řešení najde téměř vždy.
LN: Musí mít mediátor nějaké specifické vlastnosti?
Velmi důležité jsou sociální schopnosti, musí umět komunikovat s lidmi a být schopný empatie. Myslím si, že by měl být citlivý, protože pracuje s lidskými vztahy a osudy. Emoce jsou v mediacích všudypřítomné, ať jde o obchodní nebo rodinný spor. Velkou výhodou je právní vzdělání či dobré povědomí o právních předpisech, zvlášť pokud se řeší obchodní spory. Mediátor by měl také působit přirozeně důvěryhodně vůči stranám. Neměla by mu chybět také ochota se stále učit. Nutné je ale i umět odpočívat, protože řešení sporů dokáže být extrémně namáhavé.
