Při výslechu je třeba se ptát dobře a ve správný čas, říká kriminální psycholog

LN: Během přednášky jste zmínil, že výslech je umění v kombinaci s časem. Co je během výslechu nejdůležitější?
Univerzální pravidlo, které platí při výslechu jakékoli osoby, je kombinace správného načasování a obsahu otázek. Existují dvě nešťastné varianty. V prvním případě máte sice správně načasovanou otázku, ale špatně se zeptáte. V druhém případě se dobře zeptáte, ale špatně otázku načasujete a dopředu prozradíte svůj úmysl. Na podezření se takticky ptáme až ke konci výslechu. Neprezentujeme je hned, čekáme až je podezřelý během výslechu sám zmíní. Jinými slovy, nevystřílíme si hned všechny náboje na začátku výslechu.

LN: Mluvil jste hodně specifikách výslechu dětí. Co nejhoršího mohou vyšetřovatelé udělat, když vyslýchají dítě?
V první řadě je to necitlivý přístup, když vyšetřovatel přistupuje k výslechu jen z úřední povinnosti. Na Slovensku i v Česku je přístup vyšetřovatelů pozitivní. Jsou školení, vědí, jakým způsobem mají k dítěti přistupovat. Dbají na to, aby se výslech neopakoval a nahrával se na kameru a tím se předcházelo sekundární viktimizaci. Vyšetřovatel by obecně měl vytvořit prostředí důvěry, navázat pozitivní kontakt s dítětem. S kontaktem mu pomáhá i psycholog, který s ním může hovořit před samotným výslechem. Svou roli může zahrát ale i během něho. Není vyloučené, že mu po souhlasu vyšetřovatele některé otázky dovyjasní. Úspěch výslechu je vždy podmíněn mírou symbiózy vyšetřovatele a psychologa.

LN: Vy sám působíte jako kriminální psycholog, kdy policii poskytujete konzultace. Co je jejich podstatou a v jakých případech tak činíte nejčastěji?
U nás zákon výslovně mluví o konzultačních službách, kdy říká, že policista má prokonzultovat způsob provedení výslechu s psychologem před jeho započetím. U nás je psycholog přítomen nejen u výslechu dětí, ale i u výslechu zvlášť zranitelné oběti. Nejčastěji poskytuji konzultace v případech násilných trestných činů, trestných činů proti lidské důstojnosti, kdy se jedná o následkové skutky jako týrání svěřené osoby, ublížení na zdraví, znásilnění, sexuální násilí, ohrožování mravní výchovy mládeže. To jsou nejčastější činy, s nimiž jsem se setkal. Někdy se ale stalo, že mi volali i kvůli přestupkům nebo v případě, kdy šlo jen o podezření z trestného činu. Úlohou psychologa je i napomoci s odhalováním motivace oznamovatele. Někdy není vyloučené, že oznámení vezme dotyčný zpět, kdy cílem bylo pouze někoho potrestat. Typicky v případě partnerů je to trest za nedostatek pozornosti nebo pokud žárlí na nového partnera.

LN: Krom policie poskytujete konzultace také soudům a advokátním kancelářím. Jak se ta práce liší?
Pokud pracujete pro policii, vytváříte odborná vyjádření, zda je určitá osoba věrohodná. Soudům jsem poskytoval posudky ad hoc. Pro advokátní kanceláře jsem sepisoval speciální odborná vyjádření o věrohodnosti svědka, zda například mohl vidět, že na něj někdo mířil. Také jsem ale dělal psychologická vyšetření osob ve výkonu trestu, kdy jsem například posuzoval osobnost vězně.

LN: Změnily se za tu dobu, co poskytujete konzultace, metody výslechu?
Určitě, přístup je mnohem profesionálnější, psycholog je braný jako partner. Policisté je respektují. Přijali jsme také zákon o obětech, který pomáhá předcházet sekundární viktimizací.

LN: Jakým způsobem zjišťujete obecnou a konkrétní věrohodnost vyslýchané osoby?
Obecná se zjišťuje psychologickým vyšetřením intelektu. To jsem si většinou vyžádal, nebo již takové vyšetření existovalo. Osobnost člověka vyšetřuji sám. Během vyšetření posuzuji, zda je u člověka tendence k fabulaci, zda se jedná o anankastickou osobnost (projevuje se nadměrným perfekcionismem, svědomitostí či rigiditou –  pozn. red.), závislou osobnost nebo dochází k histriónské poruše osobnosti (vyznačuje se teatrálností a přehnanými reakcemi – pozn. red.). K zjištění osobnosti slouží různé psychologické dotazníky, například IPDE (International Personality Disorder Examination) nebo CAQ (Clinical analysis questionnaire). Vyšetřování osobnosti je vedle motivace také úlohou kriminálního psychologa.

LN: Dokážete poznat už po pár minutách výslechu, že vyslýchaný lže?
V poslední době mám pocit, že už dokážu odlišit, zda jde jen o přestupek, kdy situace je mnohem méně hrůzostrašná než subjektivní vnímání oběti, a kdy nedošlo k naplnění skutkové podstaty. Psycholog je od toho, aby pomohl odkrýt motivy trestního oznámení a zda tam je nějaký důvod, který může dotyčný lhaním sledovat. Mnohokrát se mi stalo, že úspěchem bylo právě to, že člověk oznámení nepodal. Obecně nelze říct, které skupiny lidí, ať už podle pohlaví, věku nebo typů trestných činů, lžou u výslechů častěji. Může lhát disociální psychopat, ale i prvopachatel, který se lekne. Prvopachatel se ke lži ale spíš přizná pod vlivem výčitek svědomí.

LN: Naštvalo vás někdy, když jste viděl, že vyslýchaný lže nebo překrucuje skutečnost a tím zdržuje vyšetřování?
Určitě vytočilo. Ne vždy jsem adekvátně zareagoval, hlavně když byly dvě ráno. Pokud vám dotyčná vypovídá dvě hodiny o tom, že ji někdo znásilnil a potom vám začne říkat, že to nebylo tak úplně znásilnění. Trestný čin znásilnění je o tom, že někdo překoná vážně míněný odpor, musí tam být hrozba, pocit ohrožení, pocit, že nemůžete odejít, aniž by se vám něco stalo. Velmi často jsem se také setkal s křivým obviněním týrání dětí. Statisticky to vychází tak, že častěji chce partnerka kriminalizovat partnera, aby si připravila půdu pro svěření dětí, kdy instruuje dítě, aby vědělo, co má u výslechu říkat. Ale čas od času to udělají i muži.

LN: Během přednášky jste zmínil, že informace získané při výslechu jsou i emocionálními informacemi. Jakým způsobem se s nimi vyrovnáváte?
Musíte to někde vyventilovat. Emocionálně zabarvená informace ve vás zanechává náboj, nálož, která musí někde explodovat. Nesmí explodovat na rodině nebo na psu. Já sám běhám a obecně hodně sportuju.

LN: Také mě zaujalo, když jste mluvil o typech profilů pachatelů. Lze říct, které z nich lze nejsnáze dopadnout?
Obecně lze říct, že u prvopachatele existuje vyšší pravděpodobnost, že se přizná nebo že bude dopaden. Mezi prvopachateli je hodně dezorientovaných pachatelů, kteří jednají impulzivně, jednají z bilančních důvodů, nezahlazují po sobě místo činu, odchází z místa činu a nechávají věci, jak byly. Naopak sériový pachatel zahlazuje místo činu a je těžké jej dopadnout, je více sofistikovaný. Sériový pachatel si připravuje, co řekne, pokud by jej už někdo chytil.