Největší Šámalův přínos spatřuji v tom, že doplní plénum, říká Rychetský

Ústavní soudci dočasně nedostávají nové případy. Všechny vyřizuje Pavel Šámal

Současný předseda Ústavního soudu se v rozhovoru pro LN vyjádřil také k nástupu Pavla Šámala mezi ústavní soudce. A přiznal, že nejvíce nevyřízených případů mají asi tři z celkem patnácti ústavních soudců.

LN: Má podle vás Ústavní listina z roku 1920 co říci k dnešku?
Tak ona už svým způsobem řekla. Když Slovenská národní rada v polovině roku 1992 vyhlásila deklaraci svrchovanosti, potom slovenskou ústavu a bylo zřejmé, že se schyluje k rozpadu společného československého státu, ocitla se budoucí Česká republika bez ústavy. Tehdy se ve velkém časovém presu musela nějaká přijmout. A Ústavní listina z roku 1920 se pro českou ústavu stala silnou inspirací. Tím se promítla do našeho ústavního života.

LN: Odlišovala se první československá ústava od ústav jiných nástupnických států Rakousko-Uherska?
Z těch nástupnických států má smysl hovořit jen o Československu a Rakousku a porovnávat jen jejich ústavy. Oba tyto státy měly stejný právněhistorický a právněfilozofický základ spojený se jmény Hanse Kelsena a Františka Weyra. Jejich ústavy nesly jistou společnou inspiraci. Rakouská ústava ale vydržela podstatně déle než ta první československá, vlastně platí až dodnes.

Tím, co obě tyto ústavy nejvíc spojovalo, bylo, že to v té době byly jediné ústavy na světě, které zakotvily ústavní soudnictví. K tomu se mezi světovými válkami neodhodlal žádný jiný stát. Československý a rakouský vzor byly následovány až po druhé světové válce.

LN: Jaké případy meziválečný československý Ústavní soud rozhodoval?
Tehdejší Poslanecká sněmovna i Senát se sice shodly, že zřídí Ústavní soud, současně z něj ale měly ohromnou hrůzu. Děsila je už jen myšlenka, že by nějaká instituce mohla přezkoumávat jejich zákonodárné akty s pravomocí je rušit. Proto k Ústavnímu soudu výrazně omezily přístup. Kromě kompetence přezkoumávat zákonodárné akty tak už Ústavnímu soudu žádnou jinou pravomoc nesvěřily.

LN: Ústavní soud tehdy nerozhodoval o individuálních ústavních stížnostech?
Ne, tuto pravomoc neměl.

LN: Kdo se na něj tedy mohl tenkrát obracet?
Přezkum zákona mohli iniciovat jen ti, kdo jej přijali, tedy Poslanecká sněmovna nebo Senát. Na Ústavní soud se ale mohla obrátit jen parlamentní většina v jedné z obou komor, a ne menšina, jak je to možné dnes. A druhé dva subjekty, které měly oprávnění se na Ústavní soud obracet, byly Nejvyšší a Nejvyšší správní soud. Žádný z nich ale tuto kompetenci během prvních deseti let existence Ústavního soudu nevyužil.

Říká se, že nejvyšší soudy nechtěly, aby jim nějaká další vyšší soudní instituce začala právo vykládat nějakým závazným způsobem. Když už se oba nejvyšší soudy někdy kolem roku 1935 rozhodly Ústavnímu soudu předkládat návrhy na přezkoumání zákonů, byl Ústavní soud personálně vyprázdněný. Prezident jej totiž spolu s vládou záměrně pět let nedoplňovali.

Ústavní listina: dílo, jež nezrušili ani nacisté. To se podařilo až komunistům

LN: Tradice nedoplňování Ústavního soudu prezidentem republiky má tedy svůj počátek už v období první republiky?
Dá se to tak říct. Prezidentem podepsané návrhy na jmenování nových ústavních soudců skutečně několik let ležely v prezidentské kanceláři, nebyly jim záměrně doručovány. Přitom oba nejvyšší soudy své kandidáty vždycky navrhly, každý z nich vždy po dvou kandidátech. Ale ti tři prezidentem republiky navrhovaní kandidáti nebyli pět let jmenováni, tím pádem byl Ústavní soud ochromen.

LN: To bylo obsazování Ústavního soudu tak citlivou politickou otázkou už tehdy?
Obsazování všech soudů, kterým je svěřeno ústavní soudnictví, tedy v evropském prostředí ústavním soudům a v anglosaském světě nejvyšším soudům, je vždycky navýsost politickou otázkou.

Prvním předsedou československého Ústavního soudu byl Baxa a druhým Krejčí, oba národní socialisté. Čili tam vždycky byla snaha o jakési politické vymezování...

LN: Přispěl meziválečný ústavní pořádek k tomu, že se meziválečné Československo stalo ostrůvkem demokracie mezi autoritativními režimy?
Nepochybně. Těch příčin ale byla širší škála, než aby tomu tak bylo jen díky Ústavní listině, byť na svou dobu byla nesmírně moderní. Dominantní důraz kladla na dělbu moci – na separaci moci zákonodárné, výkonné a soudní. A nezávislost soudní moci. Tento ústavní princip, který byl vládnoucím principem celého období první republiky až do roku 1938, se významně zasloužil o to, že se o Československu dalo hovořit jako o demokratické zemi.

LN: Co bylo nejsložitější ústavněprávní otázkou první republiky?
Státní hranice. Všichni spojujeme vznik československého státu s 28. říjnem 1918. Budiž, řekněme, že vznikl. Ale neměl žádné hranice. Ty se určily až postupně ve Versailles, Saint-Germain a v Trianonu. A zatímco ústava z roku 1920 říká, že státní hranice lze stanovit nebo měnit jen ústavním zákonem, stanovila nám je mezinárodní smlouva.

V řadě případů na úkor sousedních zemí, zejména Rakouska, Maďarska a Německa, nynějšího Polska.

Takže první problém, který Ústavní soud řešil, byla otázka, jak se ještě před přijetím Ústavní listiny vypořádat s opatřeními přijatými prozatímním Národním výborem, jimiž se na připojených územích okolo Znojemska a Velenic zaváděl československý právní řád. To byl, podle mého soudu, největší ústavní problém.

LN: Nebyl meziválečný sedmičlenný Ústavní soud efektivnější než ten dnešní 15členný?
To vůbec nemůžeme srovnávat. Zatímco tehdejší Ústavní soud, promiňte mi ten výraz, neměl do čeho píchnout, ten současný má podle ústavy 14 kompetencí, z nichž 13 je živých a jedna z nich – individuální ústavní stížnosti – jej výrazně zahlcuje. Už po řadu let jich je podáváno víc než čtyři tisíce ročně. To by v sedmičlenném ústavním soudu nebylo vůbec možné vyřešit.

LN: Nepomohlo by tedy současnému Ústavnímu soudu, kdyby byl přístup k němu nějak omezen?
Jakmile jednou zavedete jistou míru ochrany práv svobod, což institut ústavní stížnosti představuje, už ho nemůžete snižovat. Už se s tím musíte smířit na věky. Ústavní soudy, které jako ten náš otevřely svou náruč takto široce a umožnily podávat ústavní stížnost každému – samozřejmě po vyčerpání všech dostupných opravných prostředků –, ty všechny trvale zápasí s jistou mírou zahlcenosti.

U nás už ale počet ústavních stížností nestoupá. Pět let za sebou nám jich napadá přibližně 4200 ročně. Na 95 procent z nich sice odmítáme jako zjevně neopodstatněné, to ovšem neznamená, že se jimi nezabýváme. Musíme se zabývat každou. Kdyby tady seděla Eliška Wagnerová, řekla by vám, že i kdybychom vyhověli jen jedné stížnosti ročně, tak už jen proto je ten institut důležitý.

Šámal podnítí diskusi v plénu

LN: Profesor Šámal bude první dva roky svého mandátu členem IV. senátu – společně s profesory Fialou a Filipem. Nemohou se senátu složenému ze tří profesorů práv zdát problémy běžných stěžovatelů málo akademické?
Podle zákona o Ústavním soudu vydávám každý rok rozvrh práce a neinformovaný čtenář by se mohl domnívat, že senáty mohu sestavit tak, abych jejich složení namíchal z praktiků, akademiků a podobně. Realita je ale jiná. Tím, kdo sestavuje senáty, je vlastně prezident republiky. Já nemohu změnit rozvrh práce jen kvůli tomu, že přichází nový soudce.

Po mnoha letech marného úsilí se mi před čtyřmi lety podařilo alespoň prosadit rotaci soudců mezi senáty. Od té doby se senáty každé dva roky obměňují. Profesor Šámal bude tedy s profesory Fialou a Filipem v jednom senátu zasedat dva roky, než se jeden z nich v roce 2022 posune do sousedního senátu.

LN: Profesor Šámal se celý svůj profesní život věnuje trestnímu právu. Ústavní soudci se ale zabývají případy napříč právními obory. Jak se příchozí ústavní soudce vypořádá s tím, že tu musí rozhodovat případy, s nimiž nemá profesní zkušenost?
Podstatné je, že se profesor Šámal bude účastnit každotýdenního zasedání pléna, kde se řeší plenární věci. Tam může jeho výrazná odbornost sehrát pozitivní roli.

V 15členném plénu je dnes jen jediný na slovo vzatý odborník na trestní právo (místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk – pozn. red.). Přijde-li ještě jeden, budou dva odborníci pro pluralitu názorů a diskusi v plénu svým způsobem minimem. Největší přínos profesora Šámala spatřuji tedy v tom, že doplní plénum.

LN: Co soudce Šámala v prvních dnech u Ústavního soudu čeká?
Stejná práce, která nás tu všechny kvantitativně i mentálně zatěžuje ze všeho nejvíce. To znamená řešení individuálních ústavních stížností.

Na soudci zpravodaji je, aby zjistil, zda v dané kauze došlo k porušení ústavou zaručených práv stěžovatele. Může zjistit, že sice došlo k nezákonnému postupu, ale hranice mezi pouhou nezákonností a tím, že dosáhla úrovně protiústavnosti, je u každého soudce nastavená trochu jinak. A to nejtěžší, co na každého příchozího ústavního soudce čeká, je, že musí přinejmenším tu svou hranici srovnat se zbývajícími dvěma členy senátu.

LN: Jmenováním Pavla Šámala se počet předlistopadových členů KSČ mezi současnými ústavními soudci zvýší na pět, což už je třetina všech soudců. O čem to podle vás tři dekády po Listopadu vypovídá?
Od pádu minulého režimu uplynulo třicet let. Nehodlám své kolegy, kteří byli v KSČ, soudit. Já je posuzuji podle jejich současných postojů, podle jejich současného mravního a etického profilu a jejich odborné způsobilosti. Sám jsem byl v období pražského jara dva roky členem KSČ, pak jsem vystoupil.

Uznávám, že ti, na které míříte, zřejmě v komunistické straně byli až do roku 1989. Tady cítím jistý rozdíl. Ale jak říkám, nepovažuji to za měřítko, které bych na své kolegy měl aplikovat já. Toto by mohlo a mělo by být měřítkem pro toho, kdo kandidáty na ústavní soudce vybírá.

LN: Nevyrostlo od roku 1989 dost kandidátů ve věku nad čtyřicet let nezatížených prací v totalitní justici?
Ústava stanoví věkovou hranici pro ústavní soudce na čtyřicet let. To už samo hovoří o tom, že ještě dlouho bude trvat období, kdy Ústavní soud bude s ohledem na tuto věkovou hranici sestaven z lidí, kteří dost velkou část svého života strávili v minulém režimu.

Nechci polemizovat s tou věkovou hranicí. Když se ale podíváme na poslání soudce Ústavního soudu, není pochyb, že by tu právník měl svou kariéru završovat. Jinými slovy, nebylo by moudré sestavit Ústavní soud ze čtyřicátníků. A to například i s ohledem na to, co by pak, až by odtud odešli, dělali.

Nejvíc nedodělků mají tři lidé

LN: Kolik případů u Ústavního soudu na soudce Šámala čeká?
První opatření, které jsem po nástupu profesora Šámala na Ústavní soud učinil, bylo, že jsem zastavil nápad všem ostatním soudcům. Všechny nově napadlé věci, to znamená všechny plenární případy i individuální ústavní stížnosti, přicházejí jen profesoru Šámalovi, dokud se nedostane na aktuální průměr nevyřízených věcí na soudce.

LN: A ten je dnes jaký?
Nevyřízených individuálních ústavních stížností připadá na soudce zhruba okolo 92 a plenárních věcí mezi dvěma a třemi.

LN: Za jak dlouho se těch 92 nových případů, které budou od okamžiku jeho jmenování napadat profesoru Šámalovi, vyčerpá?
Přibližně za dvanáct dní. Když byl ale Ústavní soud v závěru prezidentování Václava Klause postupně personálně vyprazdňován a noví soudci sem přicházeli až v prvním roce prezidentování Miloše Zemana, tak ti do začátku dostávali ne 92, ale 170 případů...

LN: Zlepšila se situace u vyřizování případů přidělených ústavnímu soudci Suchánkovi?
Výrazně. Pomohli jsme mu. Na dva měsíce jsem mu zastavil nápad a přidali jsme mu i odborné spolupracovníky. V současné době je v jeho agendě vyrovnaný stav.

GLOSA: Upozorňovat na průtahy Ústavního soudu je v zájmu všech

LN: Který z ústavních soudců je dnes nejpomalejší?
Nejpomalejší není přesný termín. Myslíte, který má nejvíce nevyřešených případů, jak my říkáme, nedodělků. Nejvíce nedodělků, okolo 120 až 150 na každého z nich, mají asi tři soudci.

LN: Kteří to jsou?
Nehodlám je jmenovat. Ale doktor Suchánek mezi nimi není.

LN: Má některý z těchto tří soudců nedodělky starší i několika let?
I to je pravda.

LN: Jak se to chystáte řešit?
Každý měsíc dostávám statistiku, kterou zpřístupňuji všem ústavním soudcům. Všichni v tu chvíli vidí, jak si kdo stojí.

Tam, kde zde nějaká věc leží už příliš dlouho, se na příslušného soudce můžu mračit. A naopak tam, kde soudce věci vyřizuje rychle, se na něj mohu usmívat. To je ale asi tak všechno, co mohu činit.