Rodina Wonky dostane odškodné 2500 korun. Známý disident zemřel v komunistickém vězení |
LN: Připomeňte prosím pro ty, kteří se narodili po listopadu 1989, kdo to byl Pavel Wonka.
Pavel Wonka se narodil v roce 1953. V průběhu osmdesátých let byl několikrát trestně stíhán a odsouzen (například za kritiku volebního systému – pozn. red.). Dne 26. dubna 1988 zemřel za dosud nevyjasněných okolností v královéhradecké věznici. Po roce 1989 byl rehabilitován, ale ne ve všech kauzách. Některé jeho rehabilitační případy dosud probíhají.
LN: Kolik konkrétně?
Momentálně máme na 19. května nařízeno jednání u Okresního soudu v Hradci Králové. To je kauza z roku 1984. Pak očekáváme nařízení jednání u Okresního soudu v Trutnově, pokud jde o Wonkovu první kauzu z roku 1981. Ministerstvo spravedlnosti v současné době přezkoumává, zda byl správný postup čtyř trutnovských soudkyň, které se loni z projednávání Wonkova případu vyloučily. A zmocněnkyně vlády pro lidská práva Helena Válková má posoudit vyšetřování Wonkovy smrti. Je ovšem možné, že se nějaké další Wonkovy kauzy objeví v archivech. To nemohu vyloučit.
Pavel Wonka
LN: Jak dlouho se snažíte o jeho rehabilitaci?
Od té doby, co jsem se náhodou v Národním archivu v Praze potkal s jeho bratrem Jiřím Wonkou. To bylo asi před dvěma lety.
LN: Během své kariéry jste zastupoval mnoho klientů usilujících o rehabilitaci. V čem je případ Pavla Wonky jiný?
Většinou zastupuji odpírače vojenské služby, kteří ji z náboženských důvodů odmítli nastoupit. Obvykle jsou to svědci Jehovovi. Případ Pavla Wonky nemá ale s náboženstvím nic společného.
LN: Proč jeho rehabilitace trvá tak dlouho?
Protože po rehabilitaci v několika kauzách na počátku devadesátých let se už zbývajícími Wonkovými případy nikdo nezabýval.
LN: Jsou pro případ Pavla Wonky rozhodující důkazy, anebo právní posouzení?
Obojí.
LN: Čím ministerstvo spravedlnosti na konci dubna odůvodnilo odškodnění ve výši 2500 korun?
Přesná částka činila 2473 korun a skládala se z náhrady Wonkovy mzdy za období od 4. do 26. dubna 1988 (1833 korun), náhrady nákladů jeho vazby za stejnou dobu (440 korun) a náhrady nákladů trestního řízení vedeného proti němu (200 korun).
LN: Ztotožňujete se s takovými částkami?
Výpočet je přesně podle zákona o soudní rehabilitaci z roku 1990. Problém je ale v tom, že tento zákon vládu zmocňuje, aby při odškodňování reagovala na změnu mzdové hladiny. A to dosud žádná vláda neučinila.
LN: Jak budete v tomto případu dál postupovat?
Obrátil jsem se na ministryni spravedlnosti Marii Benešovou a snažil se jí vysvětlit, že zejména rehabilitovaní cizinci často pokládají přiznané odškodnění za výsměch. Někteří ho dokonce demonstrativně odmítají převzít.
LN: Které další významné rehabilitační případy jste zastupoval?
Záleží na tom, co považujete za významný případ. Pokud jde o precedenční význam kauz, zmínil bych například opakované nálezy Ústavního soudu v takzvaných odpíračských kauzách Vladimíra Waise a Josefa Choděry. Za významný lze považovat i nedávno vyhlášený nález Ústavního soudu v kauze Romana Fialy. Ne kvůli sporné částce, ale kvůli právním zásadám, které zde ústavní soudci aplikovali.
Pokud jde o význam z hlediska mediálního zájmu, pak takovými byly spíše kauzy generálů Josefa Brykse, Miloše Knorra či Milana Píky.
LN: Jedním z těchto vašich případů byla kauza odpírače základní vojenské služby, která před lety způsobila dokonce „válku“ mezi Nejvyšším a Ústavním soudem. Proč se Nejvyšší soud odmítal řídit nálezy Ústavního soudu?
Ano, to byl právě případ Josefa Choděry. Tuhle válku, jak říkáte, způsobila neochota soudců Nejvyššího soudu podřídit se Ústavnímu soudu. Pořádek v té věci zjednala až tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová, a to nikoli nějakým formálně právním aktem, nýbrž svým prohlášením, které učinila 12. února 1999 v Lidových novinách.
LN: Hrála v tom roli skutečnost, že ústavní soudnictví bylo tehdy u nás relativně nové a obecné soudy si teprve zvykaly, že je tu Ústavní soud, který může jejich rozsudky rušit?
Ano, je to tak. V kauze Josefa Choděry Nejvyšší soud dokonce tvrdil, že Ústavní soud není oprávněn rušit jeho rozhodnutí.
LN: V čem jsou rehabilitační případy specifické?
Tím, že se napravují křivdy staré třeba padesát i více let, a přesto jsou pro poškozené bolestivé.
LN: V čem jsou pro vás jako advokáta tyto kauzy náročné?
V dohledávání podkladů, které ozřejmí skutečný stav věci a odliší jej od toho, co se mezi lidmi povídá.
LN: Jakou základní vlastnost by podle vás měl mít soudce rozhodující rehabilitační případy?
Touhu napravit nespravedlnost.
LN: Rozhodují rehabilitační případy lépe mladí, anebo starší soudci?
Každý soudce je jedinečná osobnost. Mám za to, že nelze generálně říci, zda je lépe rozhodují mladí, či starší.
LN: Setkal jste se paradoxem, že nějaký váš klientský rehabilitační případ rozhodoval soudce – bývalý člen KSČ?
Mnohokrát.
LUBOMÍR MÜLLER (66)■ V roce 1973 začal studovat pražská práva, ale byl z nich vyloučen, protože během studií nastoupil na šest měsíců do vězení za to, že coby svědek Jehovův vyučoval z Bible bez státního souhlasu. ■ Soudně i studijně byl rehabilitován až v roce 1990. ■ Od roku 1996 je advokátem. Věnuje se rehabilitacím a odškodnění osob perzekvovaných komunistickým režimem. ■ Ve svých klientských kauzách přiměl Nejvyšší soud řídit se nálezy Ústavního soudu. |
