Pachatelé si únosem dětí obecně kompenzují své úchylky, říká psycholog Netík

Pohlaví únosce nerozhoduje. Ženy unášejí děti stejně často jako muži

LN: Kteří pachatelé unášejí děti?
Určité procento únosů dětí představují únosy jejich rodiči. Ty však pro děti nepředstavují život ohrožující nebezpečí. Rodič své dítě neunáší, aby ho týral, ale proto, že se o něj chce starat, a nemá k tomu, třeba po rozvodu, příležitost.

Nejméně časté bývají únosy malých dětí v kočárcích. Unášejí je ženy, které samy nemohou mít vlastní děti. Anebo psychotičky, které se domnívají, že toto dítě je jejich. Tyto ženy mají velmi pravděpodobně silnou touhu nějaké dítě mít a pečovat o něj.

LN: Můžeme tedy hovořit o kategorii únosců pečovatelů?
Ano, můžeme.

LN: Jaké jsou další kategorie?
Občas se, bohužel i u nás, stává, že dítě unese sadistický pachatel. Unese ho, zneužije, týrá a v nejhorším případě i zabije.

LN: Kde hledat příčiny takového jednání? V dětství, nebo v dospělosti pachatelů?
Pokud jde o násilné jednání vůči dětem či přímo o sexuální sadismus, tam hraje roli nejen vlastní pachatelova životní anamnéza, ale i genetické faktory.

LN: Ať už tedy člověk vyrostl v jakkoli narušeném prostředí, tím, co rozhoduje, zda se vydá na cestu zločinu, je to, jestli se dovede ovládat?
Pachatele mohou ovlivňovat faktory sociální i biologické. Pokud jde o únosy dětí ženami psychotičkami, tam je ta příčina převážně biologická. Normální žena, i když třeba po dítěti nesmírně touží, přece nebude krást cizí.

K tomu, aby se z devianta stal delikvent, ale musí přistoupit ještě nějaká porucha osobnosti. Třeba nedostatek sebevědomí nebo svědomí. Ta osobnost musí být v podstatě trošku disociální. Nelze proto klást rovnítko mezi sexuální deviaci a sexuální delikvenci. Existují totiž devianti, kteří na dítě nikdy nesáhnou. Mají proti tomu vypěstované celkem slušné zábrany.

LN: Proč žena, jež má touhu starat se o dítě, které však nemůže mít, nepracuje například jako chůva? Proč tuto svou touhu nepromítne do nějaké legální aktivity?
Protože je poruchová, tedy aspoň o takových ženách se teď spolu bavíme. O psychotičkách a jim podobných. Nikdo ji na takovou práci nepřijme. S dětmi zkrátka legálně pracovat nemůže.

LN: Co si pachatelé únosem dětí nejčastěji kompenzují?
Důvodů může být celá řada. Třeba to, že je nedostali do péče. Anebo omezený styk s nimi. To jsou ale ty lepší případy, kterých se na dětech dopouštějí vlastní rodiče.

Pachatelé si únosem dětí obecně kompenzují své úchylky. Třeba sexuální. V rolích sexuálních predátorů však v těchto případech nejčastěji vystupují muži. Ženy jen výjimečně.

LN: Jsou únosy dětí plánované, nebo spíše zkratkovité?
Únos dítěte bývá často předem připravený. Není ale zaměřený na konkrétní oběť. Pokud se pachatel vyskytne tam, kde se shodou okolností pohybuje i vhodná oběť, tak toho využije.

U sexuálních predátorů jsou únosy zpravidla předem připravené. Okolo únosu dítěte, jeho týrání a třeba i zabíjení fantazírují. Představují si to.

LN: Jak dlouho před činem mají takové fantazie?
Dlouho dopředu. Mám pocit, že nějakým způsobem připravené jsou i únosy dětí těmi ženami psychotičkami, ať jsou jakkoli vzácné. Existuje v nich ta chuť. Rády by, ale nebyla k tomu zatím vhodná příležitost. No a pak se objeví. Před obchodem stojí kočárek. A co bude dál, to už víme.

LN: Co rozhodne, že pachatel od fantazií přikročí k činu?
U tohoto typu trestné činnosti nejčastěji náhoda. Stačí potkat vhodnou oběť na vhodném místě. Konkrétní čin se odehraje na základě příležitosti.

LN: Jaké další kategorie únosců dětí kromě trýznitelů a pečovatelů existují?
Teoreticky mohou být i nějaké další, ale nevím o nich.

LN: Převládají mezi únosci dětí spíš trýznitelé, nebo pečovatelé?
Zabijáků dětí je hodně málo. Aspoň u nás. Pochopitelně to ale vždycky vyvolá obrovský zájem, a proto se o tom tolik ví.

LN: Může se z únosce pečovatele stát únosce trýznitel?
To bych se dost divil. Ale tenhle případ je znám už z antických tragédií. Médea Jásonovi unesla děti a zabila je před jeho zraky.

LN: Co se odehrává v mysli pachatele bezprostředně před únosem dítěte, během něj a po něm?
U sexuálního predátora je celý ten proces únosu nepochybně doprovázen napětím a sexuální vzrušením.

LN: Jakými fázemi prochází vztah dítěte a jeho únosce?
Nedovedu si představit, jak únos prožívá čtyřměsíční dítě. Otázkou je, zda je v tomto věku, s nadsázkou řečeno, schopno odlišit svou matku od kojenecké lahve. Hovořme proto raději o starších dětech. Čtyřletých, osmiletých, desetiletých. Ty již svůj únos cizí osobou prožívají.

Pokud jde o únos predátorem, zpravidla se u nich vyskytnou fáze typické pro trauma z prožitého násilí. Napřed se objeví takové: „To snad ani není možné, to se mi nemohlo stát...“ A bojují o život. Všechny jejich ostatní psychické funkce jsou během boje o život potlačeny.

Když je pak dítě osvobozeno, objevují se obvykle fáze jako popření, deprese, zloba na pachatele. Nakonec přichází zklidnění. Přijetí toho, že se to člověku stalo, že je to součástí jeho života a že se s tím nedá nic dělat.

To všechno se odehrává v tom optimálním případě. Jsou totiž oběti, které se s tím, co se jim v dětství stalo, nikdy nesmíří.

LN: Co takovým lidem zbývá, pokud se nevyrovnají s tím, že byli jako děti uneseni?
Odborná pomoc. Terapie.

LN: Co u nich může únos vyvolat, pokud ho nevstřebají?
Například doživotní odpor k mužům, unesl-li dívku nějaký predátor a ona to přežila.

LN: Dovedou dívky se svými únosci manipulovat lépe než chlapci?
Nemyslím si, že by v případě nepřátelského únosu měla oběť moc příležitostí svého únosce ovlivňovat, i když může.