Absolutní zákazy by ze soudců udělaly osoby ve skleněné věži, říká ústavní soudkyně Šimáčková |
LN:Proč jste se rozhodla kandidovat na soudkyni Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)?
ESLP jsem viděla na vlastní oči poprvé na jaře roku 1990, když jsme konečně mohli svobodně cestovat. Vypravila jsem se tam tehdy stopem z německého Hanau a při té příležitosti si koupila knihu Vincenta Bergera (pařížský advokát a dřívější vysokoškolský profesor a poradce ESLP – pozn. red.) o judikatuře ESLP, která mne okouzlila. Tehdy totiž nebyl ani internet, ani dostatek dostupných tištěných sbírek štrasburské judikatury, a proto mi umožnila poznat jednotlivá rozhodnutí ESLP. A Bergerův soubor vybrané štrasburské judikatury mi ukázal, jak mají soudy ve vyspělém demokratickém právním státě rozhodovat a právníci argumentovat.
LN: A jak by to měli dělat?
ESLP vysvětluje ve svých rozhodnutích obsah základních práv na obyčejných lidských příbězích. Současně dodržuje jasnou systematiku a používá přesvědčivé a kontrolovatelné testy, jimiž jsou transparentně usměrňovány a strukturovány právní úvahy. Vychází prostě z toho nejlepšího z anglosaského i německého přístupu k právu.
LN: Jak dlouho ve vás zrálo rozhodnutí zúčastnit se konkurzu na soudkyni ESLP?
O kandidatuře jsem uvažovala už v minulém období, tedy někdy před deseti lety, ale tehdy jsem byla vázána loajalitou k Nejvyššímu správnímu soudu a jeho tehdejšímu předsedovi Josefu Baxovi, který mne k němu a tím i do české justice přivedl. V té době jsem si navíc připadala nedostatečně zkušená v mezinárodním prostředí, v čemž jsem se zlepšila hlavně díky svému působení v Benátské komisi, Výboru pro výběr soudců Soudu pro veřejnou službu a dalším svým pozdějším mezinárodním aktivitám.
O svých profesních či kariérních krocích se povětšinou rozhoduji sama. A teď mi můj rozum, srdce i duše radí, abych do toho šla. Myslím si, že díky svým více než třicetiletým právnickým zkušenostem bych mohla být u ESLP užitečná. Těší mne, že mne v mém rozhodnutí podporují jak moji právničtí mentoři a mentorky, tak právnický dorost, jímž se obklopuji.
LN: Co všechno na vás během výběrového řízení čeká?
Výběrové řízení na soudce ESLP se skládá z několika kroků. Nejprve je třeba dostat se mezi tři kandidáty nominované Českou republikou. Ty vybere odborná komise a schválí vláda.
Z těchto tří osob pak soudce či soudkyni zvolí Parlamentní shromáždění Rady Evropy. Tomu ale bude předcházet posouzení jejich kandidatur mezinárodním poradním panelem expertů a specializovaným výborem Parlamentního shromáždění pro jejich volbu.
Každý kandidát musí tedy nejprve v prvním kole vypracovat dokumenty osvědčující jeho odbornost, pracovní zkušenosti a motivaci k výkonu funkce. V dalším kole pak na něj čekají dva či tři pohovory. První před českou odbornou komisí, druhý před mezinárodním poradním panelem expertů a případně třetí před výborem Parlamentního shromáždění.
LN: Na co jste se při přípravě na toto výběrové řízení soustředila nejvíc?
Musím se přiznat, že se vždy hlavně věnuji té práci, kterou dělám, což je dnes práce ústavní soudkyně, takže nemám příliš mnoho času se nějak speciálně připravovat na „dělání kariéry“. Musela jsem pochopitelně shromáždit nějaké doklady, které jsou po mně požadovány, a sepsat svůj životopis, což, přiznám se, nedělám zrovna ráda. Naopak motivační dopis se mi psal lehce.
LN: Existuje něco, co by vás jako bývalou advokátku, soudkyni Nejvyššího a Ústavního soudu mohlo u tohoto výběrového řízení zaskočit?
Při kandidatuře na Ústavní soud (ÚS) mne zaskočila negativní kampaň vedená proti mé osobě. Takže počítám i s takovou možností. Vím, že o vysoké funkce je velký zájem a je mi líto, že se soutěž o ně někdy nevede zrovna férovými prostředky.
Mužů je v politice i justici většina. Řídíme se proto ‚mužským právem‘? |
Nicméně právě schopnost reagovat na situace a skutečnosti, které vás třeba u pohovoru zaskočí a na které nejste nebo nemůžete být připraven, je podle mne jedním z předpokladů pro práci v odpovědné funkci.
LN: V čem spatřujete důležitost ESLP?
Štrasburský soud je součástí evropské struktury budované po konci druhé světové války a prodchnuté humanismem. Myšlenku Evropy sjednocené úctou k lidským právům, demokracii a právnímu státu považuji za jednu z nejhodnotnějších idejí, pro niž stojí za to pracovat.
I díky tomu, že jsem část svého života prožila v nedemokratickém státě, stále obdivuji, že existuje mezinárodní instituce, u níž může jednotlivec svůj stát nejen žalovat, ale také nad ním zvítězit. A jsem hrdá, že žijeme ve státě, který taková rozhodnutí respektuje a v zájmu ochrany jednotlivce se jim podřizuje.
LN: Čím je souzení u ESLP odlišné od toho u národních ústavních soudů?
Řekla bych, že v mezinárodním prostředí je to přeci jen o něco složitější než u národních soudů. Pro každého dobrého právníka je důležitá schopnost přesvědčivé argumentace i schopnost proniknout do detailů a kontextu právní úpravy, která pro něj může být třeba i nová. To se vám může přihodit kdykoli. I u ÚS můžete řešit případ, který na vás klade požadavek vyznat se v nějakém právním odvětví, které jste dříve do hloubky nestudoval nebo se mu nevěnoval. A stalo se to i mně.
LN: Jako ústavní soudkyně máte bohaté zkušenosti s vyřizováním individuálních stížností. U ESLP se však projednávají i ty mezistátní. Jste na tuto agendu připravená?
K podání mezistátní stížnosti přistupují vlády zcela výjimečně. V sedmdesátileté historii ESLP se tak stalo jen v pětadvaceti řízeních, které navíc věcně dosahovaly často téměř až úrovně ozbrojeného konfliktu. Šlo například o sestřelení letu MH17, okupaci Krymu nebo severního Kypru, severoirský konflikt či puč v Řecku. Aktuálně došlo k podání historicky první mezistátní stížnosti proti České republice ze strany Lichtenštejnského knížectví.
V polovině devadesátých let jsem byla během stáže u ESLP přítomna pojednávání případu Loizidou proti Turecku. Ačkoli šlo o běžnou stížnost, souvisela s mezistátním sporem o okupaci severní části Kypru. A pamatuji si některé debaty s tehdejšími soudci, nakolik vůbec má ESLP legitimitu tyto mezistátní spory řešit.
Vždy jsem se zajímala o mezinárodní právo, tedy i o rozhodování Mezinárodního soudního dvora. A možná právě z některých jeho rozhodnutí lze čerpat inspiraci pro řešení mezistátních stížností u ESLP.
LN: Čím vyšší soud, tím s větší mírou abstrakce soudce případy rozhoduje. U ESLP je budete posuzovat již jen pohledem Úmluvy o ochraně lidských práv, ne podle národního práva. Bude vám takový způsob soudcovské práce vyhovovat?
Dokonce si myslím, že abstraktní kontrola norem u ÚS, tedy jejich přezkoumávání bez souvislosti s konkrétním případem, anebo třeba i příprava systémových dokumentů Benátské komise (poradní orgán Rady Evropy pro otázky ústavního práva – pozn. red.) vyžadují možná vyšší míru abstraktního a systémového přemýšlení, než je tomu při řešení jednotlivých stížností u ESLP. Agenda ESLP se nejvíce podobá právě rozhodování o ústavních stížnostech, kde individuální případ posuzujete pohledem nějakého lidskoprávního katalogu.
Řekla bych ale, že kromě abstraktního uvažování je u ESLP zapotřebí i větší míry imaginace. Tedy že by si soudce ESLP měl umět představit, co jeho rozhodnutí může způsobit nejen v zemi, o jejímž případu rozhoduje, ale i v ostatních členských zemích Úmluvy.
,Ženy ve vysokých pozicích přispívají k diverzitě soudního rozhodování.‘ LN pořádaly kulatý stůl |
LN: Z vašich nálezů je zřejmé, že jste se u ESLP inspirovala doktrínou práva na účinné vyšetřování. Které další doktríny ESLP považujete za stěžejní?
Nejzásadnějším doktrinálním oříškem při rozhodování lidskoprávních stížností je hledání rovnováhy mezi lidskými právy jednotlivců, kteří jsou spolu ve sporu. Anebo mezi ochranou nějakého lidského práva a protichůdného veřejného zájmu. Pro řešení těchto střetů si ústavní soudy i ESLP vytvořily řadu testů, tedy algoritmů přezkumu, které jsou nejspíš samy o sobě tím hlavním doktrinálním nástrojem.
I právo na účinné vyšetřování je zase jen součástí širší doktríny, a to závazků plynoucích státům z platného práva chránit základní práva jednotlivce.
V posledních letech pečlivě sleduji judikaturu ESLP týkající se důkazních standardů. Tou by se podle mne měly naše trestní soudy více inspirovat.
LN: ESLP bývá vytýkána pomalost. V jakých lhůtách by podle vás měl ideálně meritorně rozhodovat?
Zahlcenost ESLP a s tím spojená délka řízení je stále řešeným problémem. Štrasburský soud se do značné míry stal obětí svého úspěchu. Lidé mu věří, a právě proto ho zavalují množstvím stížností. To však pro něj současně může být výzvou nerezignovat na skutečně účinnou soudní ochranu při zachování odpovídajícího rozsahu přístupu k němu.
LN: A před jakými výzvami podle vás ESLP aktuálně stojí?
Myslím, že ESLP nemůže přihlížet jen ke konkrétnímu případu a zabývat se jeho řešením, ale že musí hledat rovnováhu též mezi důslednou ochranou práv a důstojnosti každého jednotlivce na jedné straně a pospolitostí Rady Evropy a akceptací judikatury ESLP všemi jejími členskými státy na straně druhé. Co funguje v jedné části Evropy, nelze bezmyšlenkovitě přenášet a vymáhat v jiných částech.
Vedle toho musí judikatura ESLP reflektovat témata moderní doby, jimiž jsou digitalizace a ochrana osobních dat či nové medicínské objevy a postupy, aniž by však přitom opustila hodnoty, na nichž byla vybudována poválečná mírová Evropa.
LN: Co by vás u ESLP čekalo v prvních týdnech a měsících po vašem nástupu? Sestavovala byste si svůj tým asistentů?
Soudce ESLP žádný vlastní tým asistentů nemá. Na soudě pracují referendáři a právníci, o jejichž přijímání rozhoduje zejména administrativa soudu. Shodou okolností znám dvě české právničky, které u štrasburského soudu působí, a vážím si jejich právní erudice. I bývalý člen mého týmu na ÚS, excelentní právník Jan Kratochvíl, který je dnes soudcem pražského městského soudu, řadu let působil jako právník na ESLP. Takže je tam, myslím, dobrá právnická společnost.
LN: Nelitujete, že byste, pokud ve výběrovém řízení uspějete, musela předčasně skončit svůj mandát u ÚS?
Jsem si vědoma svých závazků a váhala jsem, zda mám vůbec právo kandidovat. Můj mandát u ÚS se však v době nástupu nového českého soudce k ESLP, tedy za více než rok, již bude chýlit ke svému konci (desetileté funkční období Kateřiny Šimáčkové jako ústavní soudkyně skončí 7. srpna 2023 – pozn. red.). Funkci ústavních soudců navíc kvůli práci u mezinárodních soudů opustili dříve i Jiří Malenovský nebo Ivana Janů.
LN: Udržela byste si během svého působení na ESLP kontakt s výukou? Přednášela byste na některé ze zahraničních právnických fakult?
O tom jsem tedy ještě nepřemýšlela. Bylo by rouháním něco takového plánovat, pokud není jasné, zda uspěji. Každopádně považuji za součást své právnické práce předávat zkušenosti mladším. A to se dá různými cestami dělat odkudkoliv a kdekoliv.
Existují lepší metody než kvóty, shodly se právničky. Ženy se musí samy chtít podílet na vedení AK či justice |
LN: Co by pro vás stát se soudkyní ESLP znamenalo jako pro ženu?
Je o mně známo, že se v českém prostředí snažím tematizovat dostatečné zastoupení žen ve vysokých pozicích a zejména myslím na své mladší kolegyně a studentky. Chci totiž, aby viděly, že ženy mohou dosáhnout stejných pozic jako muži. Proto by mne potěšilo, kdyby po dvou mužích soudcích ESLP nyní náš stát měl u štrasburského soudu i svou ženu soudkyni.
Na druhou stranu stejně důležité je pro mne i to, aby to byla kompetentní osoba s přesvědčivým životopisem a dostatečnými zkušenostmi.
LN: Pokud byste se stala soudkyní ESLP, koho byste ráda viděla na svém místě u ÚS?
To rozhodnutí by bylo na jiných orgánech a osobách než na mně. Určitě bychom nalezli řadu kvalitních mužských kandidátů, nicméně osobně pokládám za důležité, aby byla při nominacích do ÚS zvažována i otázka dostatečného zastoupení žen. Při prohlídkách ÚS jsem od návštěvníků tolikrát slyšela otázku, proč jsou tu jen dvě ženy. A to od sedmiletého českého žáka po staršího litevského učitele odborné angličtiny. Všem jim to připadá divné.
Přitom máme vynikající právničky, které by práci ústavní soudkyně dělaly jistě výborně. Namátkou mne napadá třeba Daniela Zemanová ze Soudcovské unie, místopředsedkyně Městského soudu v Praze Veronika Křesťanová nebo advokátka Hana Gawlasová specializující se na IT a pracovní právo. Jako má nástupkyně by se mi ale líbila i místopředsedkyně Nejvyššího správního soudu Barbara Pořízková.
Jsem přesvědčena, že spravedlivé zastoupení žen ve vysokých funkcích je užitečné pro celou společnost. Nedává totiž smysl plýtvat částí potenciálu naší země. Ženy navíc do rozhodování vnášejí svou odlišnou životní zkušenost.
