Tehdejší mezinárodní společenství nebylo schopné včas adekvátně zasáhnout a druhá světová válka výrazně pozměnila jeho podobu, včetně mezinárodního práva trestního, které muselo na nelidské způsoby spojené s vedením války zareagovat. Nicméně i po napadení SSSR Německem a vzniku spojenecké koalice se velmoci Velké Trojky dlouho bránily právě oblast potrestání válečných zločinů změnit.
Byly to tak exilové vlády zemí okupovaných Německem včetně vlády československé, kdo upozorňoval velmoci na ukrutnosti páchané na jejich území. V první fázi války měla největší význam aktivita exilové vlády polské, poukazující na německé, ale i sovětské válečné zločiny na polském území obsazeném oběma státy na základě Paktu Molotov Ribbentrop.
  |
Ve společné polsko-československé deklaraci z 11. listopadu 1940 bylo konstatováno, že násilí a zvěrstva, kterým byly oba státy vystaveny, neměly v lidské historii obdoby. Nacisté prováděli násilná vysídlení, nasazení tisíců lidí na nucené práce v Německu, masové popravy a deportace do koncentračních táborů, ničení majetku, vyhlazení intelektuální třídy a kulturního života a mj. i perzekuce na základě náboženského přesvědčení.
Zejména britský Foreign Office se však k otázce mezinárodního trestání nacistických zločinů stavěl zdrženlivě a nechtěl se vázat žádnými oficiálními akty. Svoji roli jistě hrála i nepříliš dobrá zkušenost s potrestáním válečných viníků po první světové válce. Situace se teprve postupně začala měnit v průběhu roku 1941 a významnou roli sehrálo i napadení SSSR nacistickým Německem a brutalita německých operací na obsazeném území.
Svatojakubská deklarace
Polská a československá exilová vláda se snažily již v druhé polovině roku 1941 spolu s vládami ostatních okupovaných států o přijetí deklarace, která by byla „varováním, že váleční zločinci budou potrestáni.“
Jak před 80 lety začala válka. Neznám slovo kapitulace, hlásal Němcům Hitler |
Britské ministerstvo zahraničí však požádalo o odklad jejího přijetí. Návrh deklarace totiž měl být nejprve konzultován jak s USA a Dominiemi, tak i se SSSR.Při přípravě společného vyjádření exilových reprezentací se navíc objevily další problémy. Řekové navrhovali zahrnout i zločiny páchané Bulhary, jugoslávská vláda zase upozorňovala na zločiny páchané Maďary, Bulhary, Italy a příslušníky ustašovců.
Nesouhlas vyvolávala i sovětská účast, a to kvůli sovětským válečným zločinům spáchaným na území Polska. Když se 13. ledna 1942 v St. James Palace v Londýně sešli zástupci Československa, Polska, Jugoslávie, Norska, Řecka, Belgie, Holandska, Lucemburska a De Gaullovy Francie, přijali deklaraci, která byla kompromisem. Požadovala stíhání a potrestání těch, kdož jsou vinni a odpovědni za zločiny spáchané v okupovaných státech „prostřednictvím organizované justice“, a to ať je nařídili, nebo se jich aktivně zúčastnili.
Perzekuce a vyhlazení Lidic
Podle místa jejího vydání se jí též říká Svatojakubská deklarace. Zástupci Británie, USA, SSSR a Číny se jednání zúčastnili jako pozorovatelé. Československá exilová vláda v následných mezinárodních jednáních poukazovala zejména na nacistickou perzekuci spojenou s událostmi v Protektorátu zejména po atentátu na Heydricha a po vyhlazení Lidic. Čs. vláda činila za tento zločin odpovědnými Hitlera, členy říšské vlády a představitele německé moci na našem území, zejména K. von Neuratha, K. Daluegeho či K. H. Franka, stejně jako příslušníky gestapa či SS.
Role Heydricha v rozpoutání války? Pojal to jako svůj osobní úkol, přípravou byl posedlý, říká historik |
Jednání o potrestání válečných zločinů hodlali signatáři Svatojakubské deklarace v roce 1942 urychlit shromážděním údajů o nacistické perzekuci. Dne 21. července 1942 se obrátili na britskou, 23. července na sovětskou a 30. na americkou vládu. Na předání nót zareagovali vstřícným prohlášením prezident F. D. Roosevelt 21. srpna 1942, W. Churchill 8. září 1942 a sovětský ministr zahraničí Molotov 14. října 1942.
Nutnost řešit tuto otázku jednáním mezi spojenci tím výslovně uznali. Nicméně Molotov sice souhlasil s tím, že se nacistické Německo dopouští zvěrstev na okupovaných územích, avšak připomněl, že se jich dopouští i na sovětském území a SSSR v tomto smyslu předal 6. ledna 1942 zvláštní nóty o zločinech proti civilnímu obyvatelstvu spojeneckým vládám. SSSR požadoval potrestání nacistických zločinů a odpovědných představitelů včetně Hitlera, Goeringa, Hesse, Goebbelse, Himmlera, Ribbentropa a dalších. Návrh SSSR směřoval i k vytvoření zvláštního mezinárodního soudu (special international tribunal), který by mohl trestat již ty nacistické zločince, kteří se dostanou v průběhu války do rukou spojenců.
Nicméně následovala další složitá jednání, zejména zpočátku separátně americko-britská na společném postupu ohledně podmínek příměří s Německem, do něhož by byly eventuálně zařazeny i body týkající se vydávání a trestání válečných zločinců. Britská vláda vytvořila zvláštní výbor kabinetu pro válečné zločiny a navrhovala zřídit zvláštní komisi pro prošetřování zločinů. I o této otázce se hodlala nejprve dohodnout s Američany, a poté je předložit SSSR, Číně a signatářům Svatojakubské deklarace. Americká administrativa poté připravila nové prohlášení prezidenta Roosevelta. Britskou stranu informovala 6. října 1942, že Roosevelt se rozhodl navázat na své prohlášení z 21. srpna a vzhledem k tomu, že páchání zločinů pokračuje, hodlal spolu s britskou vládou navrhnout vytvoření zvláštní komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů - UN Commission for the Investigation of War Crimes.
Nové vymezení mezinárodního trestního práva politicky připravila zejména tzv. moskevská deklarace ministrů zahraničí SSSR, Británie a USA z 30. listopadu 1943 o potrestání nacistických zločinců, i když ani po ní stále nebylo jasné, jakým způsobem budou váleční zločinci postiženi.
Ruská veteránka bojovala u Stalingradu. Teď nahrává válečné zážitky a pomáhá tak rodinám obětí koronaviru |
Představitelé Velké trojky i na následné konferenci v Teheránu pouze konstatovali, že nacističtí zločinci, kteří se dopustili ukrutností, masakrů a poprav by měli být vydáni vládám těch států, na jejichž území se zločinů dopustili. Zároveň se Spojenci dohodli, že budou sestaveny oficiální seznamy válečných zločinců. Již 20. října 1943 byla na zasedání 17 států (bez účasti SSSR) vytvořena komise Spojených národů pro válečné zločiny vedená Sirem Cecilem Hurstem (tzv. UN War Crimes Comission, UNWCC,) s americkým zástupcem Herbertem C. Pellem. Organizací komise byl pověřen Foreign Office, který také vyzval příslušné vlády k jmenování zástupců. Jejím členem za ČSR byl B. Ečer a jeho zástupcem V. Beneš.
Součást podmínek příměří s Německem
Na počátku ledna 1944 byly v rámci UNWCC zřízeny 3 subkomitéty. První byl pověřen sbíráním důkazního materiálu a sestavením seznamu zločinců, druhý se zabýval právními otázkami extradice a zřízením mezinárodního soudního tribunálu a třetí pracoval na vymezení kategorií válečných zločinů. Tento podvýbor mimo jiné i na základě iniciativy B. Ečera 3. října 1944 odhlasoval Návrh konvence pro zřízení soudu Spojených národů pro válečné zločiny a celá Komise pak navrhla, aby formulace týkající se válečných zločinců byla zahrnuta do podmínek příměří s Německem.
K jejich provedení měl být zřízen tzv. War Crimes Office. Jak britský, tak americký zástupce v komisi se tímto aktivním přístupem dostali do rozporu se svými vládami a byli nuceni rezignovat. Sovětský svaz pak přípravy v rámci UNWCC kritizoval zejména s ohledem na problémy s definicí válečných zločinů, do kterých hodlal zařadit i přípravy na agresivní válku a také nutnost trestat nejen přímé pachatele zločinů, ale i nacistické politiky.
Hitlera k domu doprovázeli důstojníci SS, vzpomíná 101letá židovka. Bydlela s ním v domě |
UNWCC se zabývala i úkolem pořídit seznam německých válečných zločinců. Komise vydala 18. května 1944 rezoluci, ve které spojenecké vlády vyzvala, uznají-li to za vhodné a účelné, aby se na tomto úkolu podílely a předložily seznam německých civilních a vojenských funkcionářů odpovědných za správu obsazených zemí, zejména gauleiterů, guvernérů či velitelů SS. Vydání těchto osob mělo být zahrnuto do podmínek příměří s Německem.
Komise také formulovala 13. června 1944 bližší podmínky pro vydávání válečných zločinců, ve kterých stanovilo závazek nejen internovat a posléze vydat válečné zločince, ale zajistit i jejich majetek. Obě rezoluce komise schválila čs. vláda 7. prosince 1944. Komise také 26. září 1944 vyzvala spojenecké státy, aby k souzení válečných zločinců byly vytvořeny smíšené vojenské soudy. Dne 7. prosince 1944 schválila čs. exilová dva seznamy: seznam A obsahující 546 představitelů německé okupační správy (vedoucích úředníků Úřadu říšského protektora, oberlandrátů, policejních složek, Gestapa či důstojníků SS), včetně důkazů o vině.
Seznam B pak obsahoval seznam 38 zvlášť významných představitelů Gestapa a SS se vztahem k Protektorátu. Vláda zmocnila B. Ečera, aby seznamy neprodleně předal UNWCC a vrchnímu velitelství spojeneckých expedičních sil (SHAEF). Pro účely registrace informací o podezřelých válečných zločincích a o svědcích byl zřízen v dubnu 1945 tzv. Center Register of War Criminals and Security Suspect (CROWCASS), působící nejprve v Paříži a po skončení války přímo v Berlíně.
Proces v Charkově
Sovětský svaz a jeho stoupenci poukazovali na nutnost vyjít z pojetí, které pro potrestání válečných zločinů přinesl proces v Charkově v prosinci 1943. Jednalo se o první soudní proces, který odkazoval na články moskevské deklarace. Stíhané trestné činy byly spáchány na území Sovětského svazu, proto byly souzeny před sovětským soudem podle sovětského trestního zákoníku.
V procesu byli obviněni jako „domácí zrádce“ M. Bulan a tři zajatí vysoce postavení nacističtí představitelé jako váleční zločinci. Všichni byli odsouzeni za masové vyvražďování obyvatelstva charkovské oblasti k trestu smrti. SSSR proces (další se konal o rok později v Majdanku) propagandisticky využil na územích, které postupně osvobozovala Rudá armáda k prosazování přísných forem trestání v rámci retribucí. Britští a američtí představitelé se však obávali, že provedení takového procesu ještě v průběhu války může ohrozit bezpečí válečných zajatců a vyzvali SSSR aby od podobných procesů prozatím upustil.
Významný impulz diskuzím o otázce potrestání válečných zločinů tak přinesla až závěrečná fáze války, kdy přibývalo informací o nacistických zvěrstvech zejména ve vyhlazovacích táborech na východě Evropy. Tušená tragédie 6 milionů zavražděných evropských Židů dostala reálné obrysy. Stále však přetrvávala zejména britská a do jisté míry i americká nedůvěra k sovětským úmyslům v této otázce a zejména z politického a ideologického zneužití ze strany SSSR, což bránilo dosažení zásadnější dohody mezi nejvyššími představiteli Velké trojky v oblasti potrestání válečných zločinců.
Churchillův pravnuk vzkazuje Čechům: Stál občas na špatné straně, ale bojoval i za vaši svobodu |
Je však možné uvést i původní stanovisko W. Churchilla, který se stavěl k procesu s nejvyššími nacistickými představiteli odmítavě a navrhoval jejich rychlou popravu poté, co se dostanou spojencům do rukou. Své stanovisko opustil až na základě tlaku ministrů jeho válečného kabinetu. Na americké straně pak podobné stanovisko zastával Henry Morgenthau ml., mimo jiné autor poválečného rozdrobení německého státu. Naopak prezident Roosevelt se vyslovoval pro soudní projednávání nacistických zločinů, mimo jiné i s argumentem, že zůstanou dokumentovány pro budoucnost jako odstrašující případ a zároveň jako doklad smyslu pro řádný a spravedlivý proces ze strany vítězů.
Průlom přišel v San Franciscu
Po spíše deklarování základní dohody mezi velmocemi na Jaltské konferenci, skutečný průlom ve stanoviscích velmocí přineslo až jednání v San Franciscu, které se od konce dubna 1945 věnovalo zejména vytvoření OSN. Spojené státy již zastupovala Trumanova administrativa.
V rámci jednání se sešly delegace USA, Británie a SSSR na úrovni ministrů zahraničí – E. Stettinius, A. Eden a V, Molotov – a poté, co Britové změnili své dosavadní rezervované stanovisko, dosáhli nakonec společné dohody na nutnosti řešit otázku potrestání válečných zločinů v dohodě všech čtyřech mocností, které budou tvořit Spojeneckou kontrolní radu v Německu, tj. i včetně Francie.
Za základ dalšího jednání byl vzat americký návrh, který počítal s vytvořením mezinárodního trestního tribunálu a USA v něm souhlasily s procesy s politickými a vojenskými představiteli a dokonce i některými zločineckými organizace, jako bylo zejména SS. USA dokonce již určily soudce Nejvyššího soudu Roberta H. Jacksona jako svého navrhovaného žalobce. SSSR si vyžádal čas na prostudování amerického návrhu.
Roky utíkal před nacisty. Pak se jim Josef Kajzr postavil v tanku u Dunkerku |
Závěr války a zejména důkazy o nacistických zločinech v osvobozených koncentračních táborech i na území Německa zintenzivnily volání veřejnosti a také většího počtu politiků po přísném potrestání nacistických válečných zločinů. To je dobře patrné například po cestě delegace amerických zákonodárců do Buchenwaldu a Dachau, která vedla k rezoluci amerického Kongresu 7. května 1945 požadující spolupráci Spojenců na potrestání válečných zločinců včetně nacistických politiků.
Od 26. června probíhala jednání o definitivní dohodě v Londýně, když SSSR nakonec své vyhýbavé stanovisko změnil. USA zastupoval Robert H. Jackson, Británii generální prokurátor David Maxwell Fyfe , SSSR generál I.T. Nikitčenko, místopředseda sovětského Nejvyššího soudu a Francii soudce Robert Falco z Kasačního soudu.
Jednání vycházela jak z již zmíněného amerického návrhu z dubna 1945, tak i z dosavadních materiálů UNWCC. Sovětská delegace pak prosazovala své známé stanovisko ke zpřísnění formulací válečných zločinů a rozšíření okruhu potenciálních pachatelů o vrcholné představitele nacistického státu.
V jednáních se projevily nejen politické rozpory a nedůvěra, zejména mezi americkou a sovětskou delegací, ale odlišné právní koncepty vyplývající z rozdílů mezi trestním procesem a právem v common law a v kontinentálním právu. I když hrozilo, že americká strana z jednání odejde a bude navrhovat potrestání dopadených zločinců tou velmocí, která je bude mít reálně ve své moci. Nicméně nový britský premiér Clement Attlee dojednal s rezidentem Trumanem, že Američané budou i nadále trvat na soudu všech čtyř velmocí.
Záležitost jednoho roku
Konečná dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců Evropské Osy byla tak nakonec přijata v metropoli nad Temží 8. srpna 1945. Dohoda odkazovala na Moskevskou deklaraci z roku 1943 a předpokládala, že hlavní proces s nacistickými představiteli bude záležitostí jednoho roku. K dohodě byla připojena charta Mezinárodního vojenského tribunálu - International Military Tribunal (IMT). K dohodě se následně připojilo 19 dalších států včetně Československa.
Charta stanovila, že hlavní senát soudu budou tvořit čtyři soudci, z každé signatářské země jeden, přičemž každý soudce měl mít jednoho náhradníka, který ho měl zastoupit, pokud by nastaly nepředvídatelné okolnosti během procesu.
Skutečné drama ze soudní síně |
Kromě dalších procesních otázek Charta zejména definovala tři druhy válečných zločinů- zločiny proti míru, (tj plánování, přípravy, rozpoutání nebo vedení útočné války nebo války porušující ustanovení mezinárodních úmluv, dohod nebo závazků nebo účast na společném plánu či spiknutí, jehož cílem je uskutečnit cokoliv z výše zmíněného), vlastní válečné zločiny včetně porušování mezinárodních obyčejů a pravidel války, včetně nelidského zacházení s civilisty a válečnými zajatci a zločiny proti lidskosti včetně vražd, zotročování nebo deportací civilistů nebo provádění perzekuce z politických, náboženských či rasových důvodů.
Dohoda předpokládala, že před soud mohli být postavení jak civilisté, tak vojáci a IMT měl zejména projednávat ty nejvýznamnější případy a soudit ty osoby, jejichž žalované činy nebyly geograficky omezeny na jeden stát či oblast. Vzhledem k dlouhodobé přípravě důkazního materiálu a po dohodě žalobců na výběru 24 obžalovaných mohl 20. listopadu 1945 soud v Norimberku zahájit svoji činnost.
