Pomalá justice způsobí, že lid vezme spravedlnost do svých rukou, říká soudce Cepl ml. |
LN: V 90. letech jste se jako poslanec České národní rady i Poslanecké sněmovny a též jako místopředseda dvou vlád Václava Klause i ministr spravedlnosti podílel na transformaci totalitního právního řádu v ten demokratický. Když se nyní po čtvrt století ohlédnete zpět, máte pocit, že se podařila?
Ale ano, byl to historický moment a pro některé z nás šlo o generační výzvu. Věci jsem se účastnil od svého prvého sněmovního dne v únoru 90, jako předseda ústavněprávního výboru ČNR.
K tomu ohlédnutí. Úspěch transformace právního řádu mám sklon hodnotit podle toho, jak se s ním zachází. Jak ho respektuje stát sám a jak na něho spoléhají jeho občané. Prostě jak v zemi „práva jdou“. Ne podle toho, jak je hodnocen experty, jak je technicky souladný a inteligentní, ale jaký význam státní komunita vlastním pravidlům přiznává. Jinými slovy, zda jde o právní stát či alespoň autentický pokus o něj. A tady jsem skeptický a nehodlám slavit.
LN: Kdybyste měl tehdejší transformaci vyjádřit jedním slovem nebo se alespoň pokusit o její leitmotiv, co byste řekl?
Leitomotiv byl vlastně zřejmý od počátku, žádný objev. Šlo o dvě základní témata každé ústavy, o organizaci státní moci a katalog základních práv. Teď nemluvím o velkých ústavních kodifikacích, Listině základních práv a svobod a Ústavě, ale o okamžitých reakcích ještě kooptovaných zákonodárných sborů, a normách, připravených okamžitě po přelomu roku 89.
K tomu prvému připomenu zdánlivě technickou normu, zákon o okresních úřadech, destruující soustavu národních výborů, mající původ už v Košickém vládním programu. V kontextu komunistické doktríny „demokratického centralismu“ šlo o pokryteckou karikaturu místní správy a zejména samosprávy. Mimochodem, ochotné přijetí tohoto modelu Benešovou exilovou vládou nám hodně říká o údajném demokratismu Československa před rokem 1948.
Ta druhá linie mi byla bližší a mám ji za podstatnější. Šlo o koncept lidských práv a rehabilitaci soukromého práva. Pokud paměť slouží, již v dubnu 1990 byl přijat stručný ústavní zákon mimořádného významu. Postavil na roveň všechny formy vlastnictví a jejich ochranu. Skončila tedy privilegovaná ochrana společenského vlastnictví ve všech jeho perverzních formách.
To vše pak doznalo svých velkých kodifikací, velká novela občanského práva v roce 91, zmíněná Listina a konečně Ústava a dále zákon o Ústavním soudu a zřízení správního soudnictví. V souvislosti s Listinou bych rád poznamenal něco o přežívajícím mýtu, kterému rádi podléháme a hledáme v něm alibi. O mýtu kontinuity komunistického práva. V čl. 6 Listiny najdeme normu, která říká, že do konce roku 1991 musí být právní řád uveden do souladu s Listinou. Normy, které jí nevyhovují, ztrácejí účinnost k témuž dni. To je přece uzákonění diskontinuity ze zákona. Jde o živou normu, která je aplikovatelná soudy. Jiná věc je, jak běží soudní praxe.
Ústavní listina: dílo, jež nezrušili ani nacisté. To se podařilo až komunistům |
LN: Kdy a proč podle Vás úsilí o transformaci práva v 90. letech polevilo?
A neřekl bych, že úsilí polevilo, spíš pervertovalo a projevil se jiný trend. Navyklé komunistické pojetí práva jako politického instrumentu, jak návodu k použití. Ne již k zajištění pětiletého plánu, ale třeba „ekonomické transformace“. Tato role právu nesvědčí, jeho základní principy musí být imunní vůči momentální potřebě politiky. Vzpomeňte na ohlášení „legislativní smršti“ Zemanovou vládou a podobných populistických projektů v druhé polovině 90. let. Šlo o politické alibi a politikové si zvykli ohlašovat, že (jim) „chybí legislativa“ - což nechyběla - a začaly se vyrábět novely k novelám. Nešlo už o transformaci, ale o degradaci práva.
LN: Co se na této transformaci podle Vás nepodařilo, dokonce až tak, že se s tím naše společnost vyrovnává dodnes?
Vyrovnáváme s něčím jiným. Myslím, že transformace právního řádu technicky v prvé polovině 90. let poskytla novému státu vše potřebné, jenom ne to nejpodstatnější. Společenskou shodu na tom, že právě kodifikované základní hodnoty státu jsou nedotknutelné, a pravidla výkonu politické moci nejsou jen běžnou procedurou, ale hodnotou samou o sobě. Že ústava není nepovinná literatura, že stát, chce-li být právním, musí být také slušným státem. Což platí především pro politickou moc.
Ústava byla přijata hlasy všech podstatných politických stran. Koho by napadlo, že při hlasování kříží prsty. Hegemoni levice i pravice se začali po pravidlech pošklebovat, kdo si dnes vzpomene na politické války o krajskou samosprávu či o zřízení senátu. Ačkoli obé bylo přijato nejvyšším ústavním imperativem, slyšeli jsme, že jedno ani druhé „občan nepotřebuje“. Pravda byla taková že tehdejší elity bezelstně odporovaly ústavě proto, že omezovala - její -politickou moc. Jako by to nebylo jejím pravým účelem. Vezměte si opoziční smlouvu, šlo přece o dohodu o vládnutí bez opozice, což je přímý útok na demokratismus státu. Ústavní delikventi vysvětlovali veřejnosti, že země vládu mít prostě musí, ale vládu bez kontroly? Pár let poté, co se země právě této perverze zbavila? A to ještě spojili tento delikt s prohibitivním volebním zákonem, který by jim oběma zajistil trvalost u moci. Mimochodem, Ústavní soud tedy jejich mocenské touze zabránil. Vzpomeňme si na to, až zase nějaký prezident bude navrhovat jeho zrušení.
To, s čím se vyrovnáváme, není stav právního státu, jak je definován v zákonech, ale neochota politických elit jej respektovat. Politická pluralita, nepsané povinnosti opozice - skutečně vládě oponovat - je nahrazena politickými kšefty v zákulisí. Parlamentarismus vlastně jen imitujeme.
Nejde však jen o ústavní proceduru, ale zejména i o hodnoty, jež si nový stát vepsal do ústavní sebedefinice. Ty dávají státu barvu a smysl a jeho občanům důvod, proč se s ním ztotožnit. A tady, v pojetí významu jednotlivce a jeho práv, leží zpravidla rozdíl mezi státem demokratickým a řekněme totalitním. Jak komunistická, tak kupříkladu nacistická doktrína stavěla jako vůdčí princip národ nebo „společnost“. I ústava z roku 1960 formálně znala individuální práva, ale jejich výkon byl podmíněn souladem se „zájmem společnosti“. Český ústavodárce v roce 1993 zcela přesně věděl, proč založil Ústavu na univerzálním konceptu lidských práv, který akademik Sacharov označil za největší intelektuální vynález 20 století. To byl koncept , který vedl k pádu evropské totality v roce 89. A české politické elity, na tutéž Ústavu a na tytéž hodnoty skládající slib, najednou po několika letech ohlásí ústy ukřičeného ministra zahraničí konec „Havlovy“ chybné politiky lidských práv a oznámí nový koncept sociálních práv a důsledek, „ekonomickou diplomacii“. Zboří se svět? Nebo aspoň parlament? Vždyť se opouští základní hodnotová charakteristika státu i jeho zahraničně politická orientace. Ne, opozice není zaujata, asistuje u toho, že se na dalších pár let otevře bazar s pročínským a proruským lobingem a kšefty, které úředník prezidentské kancelář provozující privátní kšefty označí přiboudle za „politiku ekonomické diplomacie“ a provádění pokynů „pana prezidenta“.
Co chci říci. Pokud stát rezignuje na své základní hodnoty a orientuje se jen na vlastní provoz a obsluhu sebe sama, a přitom ovšem nastavuje struky veřejných financí politickému podsvětí, pak takový stát ztrácí jakýkoli smysl. A je levně k mání každému, kdo přijde. Třeba kryptoinkvizitorovi Kaczynskému, nebo vůdci velkomaďarské národní revanše Orbánovi. Nebo páté koloně, lhostejno, zda za peníze východního kapitálu nebo strategických politických her.
S tím se nyní vyrovnáváme.
LN: Na co z období, kdy jste byl ve vrcholné politice, vzpomínáte nejraději?
Varoval bych před pamětnickým sentimentem, a to i před svým. Málokdy jde o něco jiného, než o sebestylizaci a moralizování.
LN: Jaké vlastně byly tehdejší politické elity?
Je asi nespravedlivé srovnávat je se současnými. Vše bylo na počátku a věci se zdály být jednodušší. Doba tehdy přála jejich popularitě a upřímně, nestačily se ještě zprofanovat. Což se našim „demokratickým a standartním stranám“, jak se titulují, vlevo i vpravo, dokonale podařilo později. Důvody jsou ovšem složitější, ale stalo se tak také proto, že se otevřeně předváděly jako korupční klany. Neochotné k přijetí odpovědnosti, když už to veřejně prasklo. Jinými slovy, vzpíraly se za bílého dne obecným pravidlům, o slušnosti nemluvě. Veřejnost pochopila, že nejde jen o politické programy, ale také o věrohodnost.
LN: Jakou úroveň měla tehdejší Česká národní rada a posléze Poslanecká sněmovna?
Opět, nechci upadat do pamětnické pasti a také nejsem nestranný. Ale vzpomenu výrok jednoho moudrého muže, jenž si zachoval odstup a ke kritice tehdejšího parlamentu podotkl: „uvědomte si, že tohle je nejlepší parlament na celá budoucí desetiletí“. K tomu se přidat neodvažuji, dodal bych jen, že poslední ČNR a první sněmovna byly určitě barevnější, tehdejší poslanci jak kooptovaní, tak posléze zvolení, mi připadli kompetentnější k diskuzi, což není málo. V parlamentních debatách se vzájemně poslouchali, byli schopni parafrázovat stanovisko oponenta a reagovat na ně. I estetika věci byla jiná. Neslyšel jsem tehdy dnešní banální klišé parlamentních rozprav. Co říká „předřečník“ je „blábol“, tato otázka „není na stole“ a „bavme se o ní“ až bude. Nejde jen o degeneraci slovníku, ale veřejného diskurzu a koneckonců politiky.
LN: Jak se podle Vás se změnou režimu vyrovnaly soudy?
Těžká otázka. Na jedné straně nebezpečí generalizace mé osobní zkušenosti advokáta v kauzách, kde stojí stát jako strana sporu. Na druhé straně nesporný fakt, že justice nepožívá velké důvěry veřejnosti, za což je ve značné míře sama odpovědná. Faktem je, že justice nezůstala nedotčena společenskými procesy posledních desetiletí, ani tlaky z nich plynoucími. Politika neodolala chuti vyvíjet vliv na soudní rozhodování a justice se ním plně nevyrovnala. Prošli jsme debatami o organizační nezávislosti justice, ale což takhle individuální, osobní připravenost každého soudce k vlastní nezávislosti?
Zeman mi nabízel post předsedy Ústavního soudu za ‚správné‘ rozsudky, řekl soudce Baxa komisi |
LN: Máme nyní skutečně nezávislé soudy?Zase to zevšeobecnění. Máme soudce, kteří jsou nezávislí, protože takovými chtějí být. Ilustrativní je celkem nedávný případ bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu, šokovaného zájmem prezidenta na některých živých kauzách u jeho soudu. V právním státě, jak si ho představuji, by interpelace stíhala interpelaci. O politické krizi nemluvě. Vždyť je ohrožena podstata právního státu. Odbylo se to pár články v tisku a nejapně agresívními komentáři hradní kliky. Zdá se, že nám na nezávislosti justice příliš nezáleží. Nebereme se vážně jako občané a nebereme vážně ústavní slib politiků. Ústava a její hodnoty jsou jen rituálním textem, ale politický provoz jde jinudy. Klobouk dolů před doktorem Baxou, ale jeho stavovské okolí i občanská veřejnost ho v tom nechaly.
LN: Stát se soudcům mnohokrát pokusil zmrazit platy. Soudci se proti tomu bránili až u Ústavního soudu. Nakolik se podle Vás nezávislost soudců odvíjí od jejich platové nezávislosti?
Platovou nezávislost soudců považuji za jednu za samozřejmých podmínek nezávislosti soudního rozhodování. Ale ne za jedinou a dostačující. Soudní stav sám nesmí přijít v pochybnost. Jiný známý případ soudce, který v opět „citlivé“ kauze falšoval přepis výpovědí v hlavním líčení v jasné a průkazné intenci obžalované odsoudit, podobné pochybnosti bohužel podporuje. Stačí jeden takový případ, aby způsobil škodu. Nevím, kterého nebezpečnějšího jednání by se soudce mohl vůbec dopustit. Tento soudce byl ale postižen jen kárně a to velmi laskavě. Veřejnosti se tím říká, že vrána vráně oči nevyklove, že stavovská loajalita je vyšší, než k loajalita k principu právního státu. Ale odbočím z justice k exekutivě, kam patří veřejná žaloba. Víte, co je na téhle věci nepovšimnuto? Státní zástupce v dalším hlavním líčení již věděl, že soudce provádí tytéž falšované důkazy, že jsou falšované mu už řekl nezvykle precizně a přísně odvolací soud. Povstal a zahájil šetření soudce pro zneužití moci? Ne, povstal a navrhl odsouzení obžalovaných. Právní stát?
LN: Jak jednou pro vždy a co možná nejlépe vyřešit otázku platové nezávislosti soudců?
To záleží na organizačním modelu, kupříkladu na tom, zda je uzákoněna soudcovská samospráva či ne. Ale exekutiva by měla být zcela stranou.
LN: Proč podle Vás tak dlouho trvalo, než soudní soustavu doplnil Nejvyšší správní soud?
Z týchž důvodů, proč se problematizovalo zřízení vyšší samosprávy či horní komory parlamentu. Z týchž důvodů trvalo přijetí zákona o státní službě dvacet let. Jde přece o kontrolu politické moci, exekutivy. Je to příběh o vypouštění sudu kapry samými. Levice i pravice tak dlouho strašily potřebou zbavit státní aparát starých struktur, až ho naplnily svými partajními figurami. Opravdu hezký příklad depolitizace státní správy.
LN: Byl jste u toho, když vznikal dnešní Ústavní soud. Podílel jste se na jeho zakotvení do Ústavy. Jaké naděje jste do něj tehdy vkládal?Ústavní soud byl touhou a současně fata morganou právníků mé generace. Krom ústavní listiny z roku 1920 byl zřízen i v roce 1968 - ale nikdy ho nikdo neviděl. A pokud jde o ty naděje, samozřejmě, ústavní soudnictví je nepominutelnou podmínkou státu jako právního.
LN: Naplnily se podle Vás?
V principu ano, byť občas mívám dojem, že nejlepší dny má Ústavní soud za sebou. To když vidím některá neuvěřitelná rozhodnutí. Ale rozlišujme instituci a její momentální kondici. Zaplať pánbůh za ústavní soud.
Ohrožení demokratického právního státu se u nás nebojím, říká ústavní soudce Uhlíř |
LN: Existuje podle Vás nějaký recept, jak zahlcenému Ústavnímu soudu odbřemenit? Lze vůbec po více než čtvrtstoletí právo podat individuální ústavní stížnost zúžit?Ano, existuje, v říši snů. Zjednodušení pravidel věcné příslušnosti pro první stupeň v civilním řízení. Nejkvalitnější soudci v první linii, větší předvídatelnost a hlavně přesvědčivost rozhodování obecných soudů. Pak by se patrně nápad ústavních stížností omezil, ale kdo ví. Než agendu ÚS odbřemenit prohibitivními formalitami, to raději posílit jeho aparát a třeba i počet soudců. Stát by si neměl usnadňovat ochranu základních práv, zejména dnešní český stát.
LN: Prospělo by podle Vás úrovni a úspěšnosti ústavních stížností, pokud by je mohli psát a klienty před Ústavním soudem zastupovat jen advokáti s nějakou další zvláštní zkouškou?
Nemám na tuto otázku přesvědčivý názor, ale intuitivně jsem opatrný, i zde by šlo o ztížení přístupu ke spravedlnosti.
LN: Proč je podle Vás domoci se spravedlnosti někdy tak zdlouhavé a těžké?
Někdy, to je to pointa. Statistiky odpoví na otázku, jak průměrně dlouho čekáme na spravedlnost, ale zajímavější je, v jakých případech je to delší a obtížnější. Jde o ty „citlivé“ kauzy. To adjektivum samo je v rozporu s konceptem právního státu, nezdá se vám? Vím o takové skutkově banální kauze, kde se čeká na meritorní projednání věci 16 let. Žalovanou stranou je stát.
LN: Po svém odchodu z politiky jste si otevřel svou advokátní kancelář. Advokátem jste však byl už před příchodem do ní. Jak se mezi tím advokacie proměnila?
Musela se změnit zákonitě. Ale chci dodat, že co nebylo třeba měnit, byla stavovská integrita advokátů. Jako pamětník 80. let, kdy advokacie byla provozována v kulisách totalitní justice, platilo, že chtěl-li advokát poskytovat fair obhajobu, mohl. S rizikem, ale snesitelným. Výjimky, někdy velmi odporné, toto pravidlo potvrzovaly. A vedení advokacie, které pamatuji, ač nomenklaturně obsazené, nezávislost svých členů vůči eráru zpravidla aktivně bránilo, anebo alespoň iniciativně neškodilo. Nemluvím ovšem o době předchozí.
LN: Prospělo podle Vás advokacii sloučení České advokátní komory s Komorou komerčních právníků?
Neprospělo, ale byla to dobová peripetie, se kterou se advokacie, myslím, vyrovnala.
Kolegialita se z advokacie vytrácí. Může za to lačnost po penězích |
LN: Aktivních advokátů je nyní přes 12 tisíc. Jaké vztahy mezi nimi podle Vás panují?Samozřejmě více konkurenční, než když jich bylo kolem tisíce. Ta změna musela nastat.
LN: Nevytlačuje soutěž o klienty stavovskou kolegialitu?
Občas to registruji, ale nechci generalizovat, a to ani generačně.
LN: Co si Vy sám pod stavovskou kolegialitou mezi advokáty představujete?
Obyčejnou slušnost. Víte, každý obor má svou specifickou morálku, zejména tak tradiční a historický obor, jako je advokacie. Má svá psaná i nepsaná speciální pravidla, ale podstatou je vždycky slušnost.
LN: Měli by podle Vás mít advokáti možnost volit na sněmu advokátní komory její orgány též elektronicky?
V tomto tisíciletí? Proboha, samozřejmě, už dávno. Tahle otázka by neměla ve slušné debatě vůbec padnout.
LN: V 90. letech jste byl znám tím, že jste kouřil dýmku, měl rád anglický humor a hovořil ve složitých větách. Změnilo na tom něco uběhlých 23 let?
To, co se nyní snažím nekouřit, jsou doutníky. Anglický humor mám rád, ale málokdy ho umím napodobit. Složité věty nesnáším, též u sebe. Kdo o věci něco ví, umí též zjednodušit, což berte jako sebereflexi.
Jan Kalvoda (67)
|
