Lidovky.cz

Při revoluci jsem se bála o Emmičku, říká po letech Pajerová

Média

  17:40
PRAHA - Skoro čtvrt století po listopadové revoluci, otevírá jedna z jejích výrazných postav, Monika Pajerová, své staré deníky. Vzpomíná v nich na dobu, kdy se bála o Emmičku (ze které později vyrostla moderátorka Emma Smetana) a kdy se do Prahy sjeli novináři z celého světa. Kdy bylo třeba tlumočit, informovat, interpretovat. A kdy se tak během pár hektických dní stala, spolu s Ritou Klímovou a Jiřím Dienstbierem, jedním z hlasů Sametové revoluce v zahraničním tisku.

Monika MacDonagh-Pajerová foto: ČTK

Deníky – vezměte s sebou květinu! (z připravované knihy Moniky MacDonagh-Pajerové)

Tak tedy přišla. Revoluce.

Pořád jsme čekali změnu. A když přišla, nemohla jsem tomu uvěřit. Ani jsem neměla čas přemýšlet, věřit nebo nevěřit, po pravdě.

Toto je můj první záznam do deníku skoro po měsíci, poznámky na papírcích a v malém notýsku se někam propadly jako tolik jiných věcí.

PSALI JSME:

Myslela jsem původně, že rok 1989 si budu pamatovat jako rok, kdy jsem se konečně stala tou maminkou, studentkou a organizátorkou v jedné osobě, jakou jsem chtěla být. Že to bude rok, ve kterém jsem krok po kroku znovu našla rovnováhu po rizikovém těhotenství a těžkém porodu a kdy jsem se konečně postavila na vlastní nohy.

Až do září to tak i dávalo smysl – týdny a měsíce čtení, psaní, péče o Emmičku, hraní s dcerou, starostí, jak se o ni postarat a to všechno ostatní stihnout – filozofickou fakultu – zápočty, zkoušky, časopisy – Situaci, Kavárnu, STIS – tedy Studentské tiskové a informační středisko, první demonstrace, práce na knížce o Jiřím Kolářovi, nakonec ještě příprava Mezinárodního dne studentstva, tedy 17. listopadu.

Doufala jsem, že ten rok bude jaksi rozjezdový, přípravný, že to hlavní přijde v lednovém Palachově týdnu. Nejdříve tedy po Novém roce.

Myslela jsem, že se s kolegy na ten důležitý rok dobře připravíme, vybavíme zkušenostmi těch před námi, že já si pěkně uspořádám život mezi Emmičkou a studiem a tím velkým pohybem, který nás všechny někam unášel.

A pak najednou, po Albertově a Národní, takové zrychlení, že jediné myšlenky zůstaly ty úplně základní: Emmička, kde je, kde bude, udržet naši tetu v kondici tam u Mladé Boleslavi kdesi v domě po její mamince a přesvědčit ji, že už brzy to všechno skončí, musíme jen vydržet.

Spát, pokaždé když to půjde, třeba chvilku, kdekoliv, a zajistit pokaždé, aby mě někdo včas vzbudil. Jíst, i když nemám vůbec hlad, aspoň trochu, nutit se do jídla. Kafe, je důležité mít dost kafe po ruce, taky převlékat se co nejmíň a vykašlat se na vlasy i na make-up. Úspěch byla sprcha a vyčištěné zuby. Pochybovat, co nejmíň, nemyslet na strach, nemyslet na to, co bude potom.

Ve stávce, v okupační stávce, všechny vysoké školy v Praze, všechny fakulty. Bylo to těžké, zároveň to jedině možné. V zádech nám seděla obava, že kdybychom povolili, to skřípavé kolo dějin se může otočit zpátky.

Brzy se ukázalo, že nestíhám zastupovat stávkový výbor filozofické fakulty v Celostátním koordinačním výboru v Disku a v Řetězovce a zároveň být s Igorem Chaunem a Martinem Klímou tiskovou mluvčí studentského hnutí.

Moje představa tiskové mluvčí byla prostá a naivní – využiju zkušeností ze studentských časopisů, budu psát tiskové zprávy a prohlášení po zasedáních vysokoškoláků v divadle v Disku a občas promluvím s nějakým zahraničním novinářem. Umím přece německy a anglicky a domluvím se francouzsky a švédsky, jistě mi to pěkně půjde.

Skutečnost předčila všechna očekávání. V dobrém – že o nás tolik stáli a ve zlém – že se to nedalo stihnout.

Německých, anglických, amerických, francouzských, švédských, norských, polských, rakouských a jiných novinářů se do Prahy sjelo tolik, že se doslova hromadně přemísťovali z místa na místo.

Každou chvíli někdo z nich zůstal trčet před Diskem, před Laternou Magikou, později před Špalíčkem, pořád jsem je musela odněkud někam tahat – z tiskové konference nás studentů na tiskovou konferenci Občanského fóra, z rozhovoru s Jiřím Dienstbierem nebo Václavem Havlem na odpolední demonstrace, pak různé schůzky a rozhovory, vysvětlování, překládání, tlumočení nejen jazyků, ale i pocitů, očekávání, nálad.

Když jsem se s Jiřím Dienstbierem, mluvčím Občanského fóra, domluvila na společných tiskových konferencích stávkujících studentů a Občanského fóra, ulevilo se mi nesmírně. Od toho dne jsem nemusela běhat v zimě a sněhu mezi sídlem OF, Řetězovkou a filozofickou fakultou.

Taky jsem konečně měla židli a stůl v kanceláři, tedy v šatně v podzemí Laterny Magiky, kterou jsem s Jirkou sdílela, kde jsme psali a přepisovali prohlášení a komentáře k nim tak, jak se situace z hodiny na hodinu měnila.

Poprvé jsem pracovala vedle opravdového novináře a byla to čistá radost.

Celou ukázku z knihy Moniky MacDonagh-Pajerové najdete v magazínu Pátek, který vychází 8. listopadu.

Co ještě najdete v pátečním magazínu:

Rozhovor s matematikem jazzu Emilem Viklickým o hokeji, hudbě a čiré radosti. Jak se Newyorčané celý říjen honili za slavným sprejerem Banksym. O počítačových hrách a o tom, kdo je vyrábí, s religionistkou Zuzanou Kostićovou.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.