Matyáš Trnka opustil v šestadvaceti letech prosperující obor informačních technologií, aby se vrhl do nejistého světa umění. Začal kreslit, absolvoval výtvarnou školu, vrhl se na studium animace na FAMU. Přestože dopředu varoval, že o Jiřím Trnkovi nerad mluví, nakonec se rozpovídal nejen o svém dříve složitém vztahu k němu, ale i Trnkově rodině, o těžkém zrodu výstavy a o filmech Walta Disneyho.
LN Vy se ke svému dědečkovi Jiřímu Trnkovi nehlásíte úplně rád. Proč?
Ne, že bych se k němu nerad hlásil. Já jsem vnuk Jiřího Trnky. Ale když po mě někdo chtěl rozhovor, tak si chtěl ve většině případů povídat o Trnkovi. Já o něm ale mluvit nechci a nemám rád, když mě někdo kvůli tomu oslovuje. Navíc se věnuji něčemu jinému než on, snažím se dělat svoji kariéru. Nestydím se, že jsem jeho vnuk, ale musel jsem se s tím ve svém životě popasovat.
LN Jak?
Jednak v tvorbě a pak také v osobním životě. Třeba ve škole jsem musel kreslit do třídních kronik, což jsem nesnášel a nešlo mi to. Dokonce jsem si zkoušel Trnku úplně popřít. Když se mě někdo zeptal, jestli jsem jeho vnuk, tak jsem řekl, že ne. Ale pak jsem si uvědomil, že takhle se s tím nevyrovnám. A přešel jsem ke druhému extrému, kdy jsem to vykládal jako zajímavost. Nakonec jsem si řekl, že to úplně přestanu řešit, visí mi tady Trnkův portrét, respektuji ho, ale to je asi tak všechno.
LN Promiňte, vy o Trnkovi nikdy nemluvíte jako o dědovi?
Ne. Já jsem jeho vnuk, ale on nikdy nebyl mým dědou.
ČTĚTE TAKÉ: |
LN Když tedy teď pracujete na adaptaci jeho dětské knihy Zahrada, nepomáhá vám to poskládat si jakýsi obraz dědy, kterého jste nezažil?
Znám Trnku částečně z vyprávění, ale málo, protože on byl pořád v práci. A ta pro něj byla většinou jeho života. Každý z rodiny vám řekne, že trpěl tím, že byl velmi málo doma a dostatečně si ho neužil. Sice byli všichni materiálně zajištění, ale nebyl to táta, jakým bych třeba já chtěl být. Skládám si spíš střípky o jeho principech a jeho tvorbě. To je pro mě důležité. Ne, že bych se snažil kreslit jako on, nebo že bych se nějak inspiroval. Ale začal jsem chápat proč řešil ilustraci tak, jak ji řešil. Například my máme veškeré ilustrace z knihy Zahrada v digitální podobě. Stále jsem je analyzoval. Pak jsem potřeboval nakreslenou postavu od Trnky naanimovat a k tomu je nutný jednoduchý pohled zepředu nebo ze strany. A zjistil jsem, že často postavy deformoval do anatomicky nepřirozených tvarů. Proto se zdá, že jsou jeho ilustrace vlastně neuvěřitelně v pohybu. A perfektně mu to funguje.
Celý rozhovor s Matyášem Trnkou najdete v magazínu LN Pátek.
Co ještě najdete v magazínu Pátek?
|
