Lidovky.cz

Ředitelka bulváru

Ekonomika

  12:38
PRAHA - Byla jen otázka času, kdy se někdejší první žena Novy vrátí do mediálního byznysu na podobně vysokou funkci. Přišlo to letos v březnu. Libuše Šmuclerová, která byla před dvěma lety z Novy odejita novým vlastníkem, americkou CME, převzala vedení české pobočky vydavatelství Ringier. Polovina všech čtenářů tuzemských deníků si vybírá právě ty od Ringieru - vedle Sportu hlavně bulvární Blesk či stejně zaměřený Aha!.

"Možnosti televize určitě jednou vvyužijeme," říká generální ředitelka společnosti Ringier ČR Libuše Šmuclerová. foto: Jakub HněvkovskýLidové noviny

Právě koupě listu Aha! od Sebastiana Pawlowského (podnikatele s realitami, který se usadil v Praze, kde vydává i zpravodajský Týden či společenský týdeník Instinkt) byla dalším překvapením, o které se Šmuclerová v nové roli záhy postarala.

Obchod v řádu stamilionů korun nepostrádal pikantní nádech: bulvár Aha!, který startoval v březnu 2006 na základech stejnojmenného nedělníku, budovali dva zástupci šéfredaktora Blesku, a odtud s sebou odvedli řadu dalších lidí.

Do roka a půl vyrostlo Aha! v hlavního konkurenta Blesku. Ringier proto největšího rivala koupil, jako to udělal v roce 1996 s deníkem Expres. Na rozdíl od toho má ale Aha! dál existovat vedle Blesku. Aspoň do konce příštího roku.

„Co se bulvárního tisku týče, není naším zájmem posunovat hranice dál,“ řekla Šmuclerová nedávno Václavu Moravcovi na Rádiu Impuls. K fungování dvou bulvárů pod jednou střechou dodala: „Blesk se posune blíže k Mladé frontě Dnes a Aha! bude ten, který bude neustále jako štika rozvlňovat trh.“

Televize zatím pořád stejná

Že si Šmuclerová vybrala z médií právě vydavatelství papírových titulů a nezačala budovat některou z nastupujících digitálních televizí, mnohé překvapilo.

Libuše ŠmuclerováNávštěvníka jejích přednášek o řízení médií na Univerzitě Karlově ale příklon ke „starému“ médiu nezaskočil - Šmuclerová mnohokrát připomínala legislativní pat, jímž se v Česku nástup digitálního vysílání a rozvoj nových televizních stanic na mnoho měsíců zbrzdil.

„Televize mě baví nejvíc, ale teď jsem vykročila jinam, kde je to také zajímavé. Ne že bych se tím televize zříkala, ovšem pro tisk jsem se momentálně rozhodla právě proto, že televize mi teď přijde stále stejná,“ míní Libuše Šmuclerová.

Její blízký vztah k televizi nepramení z dětského snu, spíš z pragmatického výběru vysoké školy. „Vypravily jsme se tehdy s matkou do Prahy,“ vzpomíná, „a obešly jsme všechny školy, které z mého pohledu připadaly v úvahu. Na studijních odděleních nám byli schopni říct, kolik lidí je přihlášeno a kolik lidí budou přijímat.“

Největší šance na přijetí se zdály být právě na fakultě žurnalistiky, která nabízela údajně také nejvšestrannější vzdělání. Dalo se ale očekávat, že její absolventi budou muset v praxi hájit tehdejší režim a jeho ideologii. „Ono se to předpokládalo od absolventů skoro na všech fakultách. My jsme o tom takhle neuvažovali, já možná i proto, že jsem do té doby s oborem tolik nepřišla do styku. Navíc první dva roky byly všeobecné a teprve potom se rozdělovalo na specializace na tiskové agentury, rozhlas, propagaci a televizi.“

Pozdější dlouholetá televizní manažerka si opět kvůli všestrannosti vybrala právě televizní specializaci, ač už po základní škole přemýšlela o umělecko-průmyslové střední. Později, už když na vysoké škole poznávala masový audiovizuální prostředek, si zase udělala pár odskoků na literární dráhu - jako autorka pohádek. K nim ji přivedlo inspirativní prostředí Podkrkonoší, kde vyrůstala a kde její matka dlouhá léta pracovala v muzeu.

„Pohádky, které jsem napsala, mi dokonce chtěli vydat v Albatrosu. Ale mně nepřipadaly dobré. Nechtěla jsem být epigonem těch, kteří v tu dobu měli výrazný rukopis, a z mého pohledu to byl určitě pokus o Kubátovou,“ konstatuje Šmuclerová sebekriticky. Zájem o příběhy pro děti se zobrazil alespoň v její diplomové práci z roku 1986 nazvané „Dítě: otcem budoucnosti (k problematice vědeckotechnické revoluce a jejího odrazu v televizním vysílání pro děti)“.

První praktická zkušenost s tehdejší Československou televizí byla nemilá: v redakci pražského večerníku šlo prý při výběru témat spíš než o zajímavosti z metropole o osobní prospěch šéfové z jednotlivých reportáží, byť třeba jen ze zahrádkářské výstavy.

Nakonec se ale dostala k přípravě nového programu pro mladé - Studia Kontakt, což měla být živě vysílaná konkurence tehdejšího Televizního klubu mladých. Nové studio mělo ukázat, že televize začíná přemýšlet jinak, nově. Rozjíždělo se na podzim 1989.

Za pár týdnů tak revoluční události zastihly Libuši Šmuclerovou, tehdy ještě Kotherovou, v nemilé úloze. Právě v rámci Studia Kontakt se podařilo prosadit první vysílání z demonstrace na Václavském náměstí. „Nikdo nechtěl jít na obraz,“ vzpomíná dnes, „nikdo si tehdy nebyl úplně jistý, jaké následky může přenos mít.“

Byla to ona, kdo se sice před kameru odvážil, ale pak, 22. listopadu 1989 po několika vstupech v živém vysílání najednou oznámil přerušení přímého přenosu z demonstrací na Václavském náměstí, to kvůli kritickým slovům jednoho ze zpovídaných účastníků.

„Režie a přilehlé chodby praskaly ve švech, všude spousta lidí ve vypjatých emocích, nikdo si nebyl jist, co přinesou následující minuty. Šířily se dokonce fámy o tancích na Smíchově či o záložním studiu, které je v případě ,problémů‘ připraveno okamžitě nahradit ,závadný‘ program. Musela jsem reagovat na něco, co jsem sama neslyšela. Evidentně jsem řekla hloupost, první, co mě ve stresu napadla,“ popisuje Šmuclerová situaci ve studiu.

Vypjaté okamžiky přešly v období otevřených diskusí. A protože bylo Studio Kontakt, vyjma zpráv, jediným živým vysíláním, rychlým a otevřeným, hostilo diskutéry tehdejších dní nejčastěji. „Byli jsme studio, ze kterého se vysílalo z našeho pohledu vše podstatné. Vedení televize se nám střídala nad hlavami, nikdo nám s druhou kolegyní Darjou Macákovou nevelel, dlouho jsme de facto neměly žádného šéfa,“ připomíná atmosféru prvních porevolučních let Šmuclerová.

Kromě nynější moderátorky večerních zpráv Marcely Augustové či sportovního komentátora Jakuba Bažanta se ve vysílání Kontaktu později objevili herci Martin Dejdar, Petr Vacek a další. A jednou v roce 1991, když Studio Kontakt a rozhlasové Radiofórum měly společné vysílání, potkala Libuše Kotherová v externím spolupracovníkovi rozhlasu svého nastávajícího, studenta medicíny Romana Šmuclera.

Ten také dostal v roce 1993 nabídku přejít do budoucí Novy a seznámil svou tehdy již manželku s lidmi, kteří rozjezd komerční televize připravovali. Když Libuše Šmuclerová oznamovala svůj odchod tehdejšímu řediteli televize Ivovi Mathému, byl skeptický: „To si opravdu myslíte, že ta televize bude mít úspěch? Podívejte se na Premiéru, říkal mi.“

Z moderátorky programovou ředitelkou

Nynější Prima zpočátku připomínala druhořadou italskou stanici a zdálo se, že vedoucí pozici České televize hned tak něco neohrozí. Nově se to ale podařilo, a rychle. „Sukces, který nastal, ani ta televize nečekala,“ míní Šmuclerová. Sama vystoupala od dramaturgie pořadu Na vlastní oči přes šéfredaktorskou pozici v redakci publicistiky až na místo programové ředitelky Novy. Variací na Hapkovu a Horáčkovu Levandulovou opěl tuto funkci i její nositelku v jedné z estrád zpěvák Richard Müller.

Od velkých, divácky vděčných estrád Nova před několika lety ustoupila. Jak se dnes Libuše Šmuclerová dívá na tolik kritizovanou pódiovou zábavu, jíž Nova ve své první dekádě neblaze proslula?

„Nikdy nebylo zadání ,dělejte to špatně‘. Ti všichni to jenom líp neuměli.“ A telenovely? „Kladete si otázku, jestli jste někdo, kdo má něčemu bránit, kdo má naprosto řízeně nevysílat věci, které tolik uspěly v zahraničí. A přemýšlíte, co je na nich vlastně špatně. Jsou to de facto pohádky pro dospělé, když je vám zle, potřebujete něco podobného.

A možná, možná byl jejich úspěch jakousi nepřímou reakcí na tehdejší ,blbou náladu‘,“ rozvažuje Libuše Šmuclerová. Jedenáctiletá etapa v Nově pro ni skončila, když se pět let po sporu s Vladimírem Železným, v němž se Šmuclerová postavila po jeho bok, vrátili do televize Američané.

Rozjet televizi v Ringieru?

Poslední dva roky pracovně trávila po boku manžela na pražských Vinohradech, aby spolu rozeběhli další etapu soukromé kliniky estetické medicíny, kterou Roman Šmucler před deseti lety založil.

Sám doktor Šmucler, proslulý jako průvodce zpověďmi deviantů v neprůhledné budce pořadu Tabu, se nedávno na obrazovku vrátil v serióznější roli: s několika někdejšími kolegy z Novy teď pod vlastní značkou Medic TV natáčí a moderuje pořady o nemocech, léčení a ozdravných zařízeních. Nabízí je po světě přes internet.

A Libuše Šmuclerová může srovnávat tiskový trh s televizním. „V tisku existuje konkurence, dravý lítý boj, což v televizi není. Nova si užívá výsluní víceméně monopolní pozice a de facto v řádném konkurenčním prostředí není,“ vidí lépe zvenčí. Víc jí ale vadí, že vydavatelé tisku nemohou využívat přístroje, jako jsou peoplemetry: „V televizi jsme byli schopni minutu po minutě vidět, co lidé chtějí. Tady to chybí, ráno nezměříte, který včerejší článek čtenáře nejvíc zaujal.“

Ve vydavatelském domě si sice vyvolala i zapadlé vjemy z fakulty, třeba o tiskařských strojích, budoucnost papírových titulů však vidí v bližším sepjetí s elektronickým vysíláním. Proto třeba z pohledu českého trhu nesouhlasila s globálním rozhodnutím Ringieru odprodat i v Česku časopisy s televizním programem. Právě ty podle ní budou pro nové televize hodně důležité.

„V každé domácnosti je dnes nejméně jeden, často dva televizory, televizní program je proto základní výbavou, kterou může tisk pohodlně nabídnout. Do budoucna se to umocní nástupem digitálních kanálů, které budou potřebovat velkou informační podporu. Je jednoznačně prokázáno, že podpora tisku pomáhá i televizi, která má milionovou sledovanost. Až se televizní trh rozdrobí stejně jako dnes trh tištěných médií, zpětně to ovlivní i tištěný trh. Jakmile vzniknou specializované televize, budou vznikat i specializovanější časopisy s programy,“ popsala v dřívějším rozhovoru pro Lidové noviny.

Mnozí jsou přesvědčeni o tom, že Libuše Šmuclerová přišla do českého Ringieru rozjet televizi. Sama generální ředitelka tak přímá zatím není. Říká jen: „Velký vydavatelský dům by měl být přece do budoucna multimediální.“

Málo volného času není daň, ale povaha

Je jednou z nejmocnějších žen v českém mediálním prostředí. Manažerka, která je šestnáct let spokojeně vdaná za lékaře a bývalého moderátora Romana Šmuclera (38), je důkazem, že spojení vrcholové funkce s rolí matky je možné.

* LN Letos jste se vrátila do světa médií, a to na jednu z nejvyšších možných pozic v Česku. Jak se změnil váš životní styl v porovnání s dobou, kdy jste pomáhala řídit kliniku svého muže?
Jediná změna, kterou opravdu pociťuji, je, že do Novy jsem to měla pět minut, do Asklepionu půl hodiny a do Ringieru jedu ráno i půldruhé hodiny. V ostatním rozdíl není.

* LN Vy i váš manžel jste velmi vytížení, volného času moc nemáte. Vadí vám to, nebo to berete jako daň za úspěch?
Žijeme spolu šestnáct let. Nepamatuji za celou dobu okamžik, kdybychom se doma sešli ve čtyři hodiny a začali hloubat nad zábavnou náplní odpoledne. Náš režim není daň, to je povaha. Navíc veškerý čas, který vyšetřím, patří dceři, prvňáčkovi, který se učí číst a psát, má svůj režim, kterému se naopak my snažíme co nejvíc přizpůsobit.

* LN Jak tedy funguje výchova dítěte v rodině dvou workoholiků? Kdo vám pomáhá s hlídáním šestileté dcery?
Ráno je klasický tanec před odjezdem do školy, která jí končí ve tři hodiny. Na to navazují kroužky, do kterých ji vozí chůvička, jednou týdně odpoledne hlídá dědeček s babičkou.

* LN Justina-Anna je „vymodlené“ dítě, které se vám narodilo po umělém oplodnění. Ovlivňuje tento fakt i váš přístup k ní? Jste třeba shovívavější, než byste byla, kdyby se vám narodila ve dvaceti a bez problémů?
Určitě nejsem. Ona je kamarádka, blízký člověk, kterému přece nemohu udělat to, abych ji nechala dělat chyby, které vidím. Spíše se dostáváme do fáze, kdy odezírá asertivní přístup a začíná ho používat na nás.

* LN Za pár dní budou Vánoce. Jak jste je trávila v době svého dětství v podkrkonošské Nové Pace?
Z Prahy se jeví Podkrkonoší romanticky, ale zklamu vás. Bydleli jsme v paneláku - romantiku tehdejších let skvěle zobrazila nedávná výstava na VŠCHT „Husákovy děti“. Nejkrásnější byly sváteční návštěvy. O Vánocích se například rodiče pravidelně navštěvovali s lékařem, který jezdíval za Albertem Schweizerem do afrického Lambaréné. Jeho příběhy mám vlastně s tehdejšími Vánocemi spojené nejvíc.

* LN Provozujete s rodinou tradiční vánoční rituály, jako je například krájení jablka?
Víte, když se mě dcera zeptá, proč má krájet jablíčko, rozhodně jí nechci dát odpověď, že proto, protože se to tak dělá. Spíš ji učíme pravidla. Například zastavit se, umět věci prožít, vnímat. Zrovna včera mě zaskočila otázkou, co by ona měla dát Ježískovi pod stromeček, aby také něco dostal.

Monika Mudranincová



 

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.