Padesátihaléřová mince je poslední platnou haléřovou mincí v naší historii, a zrušení haléřů tak bylo pro ČNB historicky zásadním rozhodnutím. Z hlediska praktického bylo toto rozhodnutí nutné a racionální, neboť padesátihaléřové mince přestaly plnit roli oběživa a velmi často byly předmětem stížností nejen obchodníků, ale i veřejnosti.
ČNB jich postupně dala do oběhu přes 420 milionů kusů a každý rok musela nechávat desítky milionů kusů vyrobit, protože se do centrální banky vracelo pouhých 10 procent mincí.
Historie dlouhá sedm století
Haléř byl drobná stříbrná mince, ražená původně již ve 13. století v mincovně ve městečku Hall am Kocher ve Švábsku. Latinsky se nazýval denarius hallenses, německy häller a česky pak haléř.
V českých zemích se poprvé objevil ve 2. polovině 14. století, kdy toto jméno dostala drobná stříbrná jednostranná mince. Znovu pak byly haléře raženy za vlády Ferdinanda I. (1526–1564). Podruhé se haléř objevil za vlády Marie Terezie (1740–1780). Nebyl však již ražen ze stříbra, ale z mědi.
V rámci reformy zavedené v roce 1892 císařem Františkem Josefem I. se haléř opět objevuje jako nejmenší nominál měny. Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa byla přijata koruna, která se dělila na 100 haléřů. Nejmenší mince – dvouhaléř – byla ražena od roku 1923. Jednohaléřová mince se objevuje v československé měně až v roce 1953 v rámci neblaze proslulé měnové reformy.
Za dobu své existence na území Československa a České republiky byly haléřové mince raženy v celkem osmi nominálních hodnotách – 1, 2, 3, 5, 10, 20, 25 a 50 haléřů. Současná podoba poslední haléřové mince, tedy padesátihaléře, je v oběhu od 12. května 1993 a pochází od akademického sochaře Vladimíra Oppla.
Haléř jako rekordman
Haléř dosáhl v rámci své historie mnoha rekordů. Nejstarší ročník jednoho haléře s letopočtem 1953 totiž platil téměř čtyřicet let - od 1. 6. 1953 až do 30. 4. 1993 -, což představuje jeden z rekordů v délce platnosti platidla v moderních dějinách naší země. Tento jednohaléř je zároveň nejnižším a současně i nejlehčím nominálem, vážil pouhých 0,5 gramu. Nebyl však nejmenší z hlediska plochy. Nejmenší haléřovou mincí byl český desetihaléř vzor 1993, který platil do 31. 10. 2003.
Nejvzácnější, a tedy i nejdražší haléřová mince je pětihaléř s letopočtem 1924, jehož cena se na aukci vyšplhala na 253 000 korun, což je ve srovnání s jeho nominální hodnotou v době klesajících akciových trhů velmi vysoká výnosnost.
Současný padesátihaléř byl ražen na plně automatizovaných linkách a jeho výroba se značně lišila od historické ruční nebo poloautomatické ražby. Také materiál, ze kterého byly haléře raženy, doznal značných změn, ale většinou materiál na výrobu haléřových mincí odpovídal jejich kupní síle, byl tedy co nejlevnější a pro ražbu nejjednodušší. Prvorepublikové haléřové mince byly ze zinku (2 h) nebo ze slitiny mědi a zinku (5 a 10 h) a ze slitiny mědi a niklu (50 h). Protektorátní válečné haléře byly vyráběny výhradně ze zinku, poválečné opět ze slitiny.
Od roku 1951 byl k výrobě haléřových mincí používán až na výjimky hliník, popř. slitina hliníku a hořčíku. To platilo pro haléřové mince z doby měnové reformy a platí to i pro poslední padesátihaléř.
S padesátihaléři nebude již od 1. září 2008 možné platit za zboží ani služby. Doba výměny komerčními bankami je vyhláškami centrální banky stanovena do 31. srpna 2009. Česká národní banka pak bude i nadále přijímat a měnit neplatné padesátihaléře ještě po dobu dalších pěti let, až do konce srpna 2014.
ČNB jich postupně dala do oběhu přes 420 milionů kusů a každý rok musela nechávat desítky milionů kusů vyrobit, protože se do centrální banky vracelo pouhých 10 procent mincí.
Historie dlouhá sedm století
Haléř byl drobná stříbrná mince, ražená původně již ve 13. století v mincovně ve městečku Hall am Kocher ve Švábsku. Latinsky se nazýval denarius hallenses, německy häller a česky pak haléř.
V českých zemích se poprvé objevil ve 2. polovině 14. století, kdy toto jméno dostala drobná stříbrná jednostranná mince. Znovu pak byly haléře raženy za vlády Ferdinanda I. (1526–1564). Podruhé se haléř objevil za vlády Marie Terezie (1740–1780). Nebyl však již ražen ze stříbra, ale z mědi.
V rámci reformy zavedené v roce 1892 císařem Františkem Josefem I. se haléř opět objevuje jako nejmenší nominál měny. Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa byla přijata koruna, která se dělila na 100 haléřů. Nejmenší mince – dvouhaléř – byla ražena od roku 1923. Jednohaléřová mince se objevuje v československé měně až v roce 1953 v rámci neblaze proslulé měnové reformy.
Za dobu své existence na území Československa a České republiky byly haléřové mince raženy v celkem osmi nominálních hodnotách – 1, 2, 3, 5, 10, 20, 25 a 50 haléřů. Současná podoba poslední haléřové mince, tedy padesátihaléře, je v oběhu od 12. května 1993 a pochází od akademického sochaře Vladimíra Oppla.
Haléř jako rekordman
Haléř dosáhl v rámci své historie mnoha rekordů. Nejstarší ročník jednoho haléře s letopočtem 1953 totiž platil téměř čtyřicet let - od 1. 6. 1953 až do 30. 4. 1993 -, což představuje jeden z rekordů v délce platnosti platidla v moderních dějinách naší země. Tento jednohaléř je zároveň nejnižším a současně i nejlehčím nominálem, vážil pouhých 0,5 gramu. Nebyl však nejmenší z hlediska plochy. Nejmenší haléřovou mincí byl český desetihaléř vzor 1993, který platil do 31. 10. 2003.
Nejvzácnější, a tedy i nejdražší haléřová mince je pětihaléř s letopočtem 1924, jehož cena se na aukci vyšplhala na 253 000 korun, což je ve srovnání s jeho nominální hodnotou v době klesajících akciových trhů velmi vysoká výnosnost.
Současný padesátihaléř byl ražen na plně automatizovaných linkách a jeho výroba se značně lišila od historické ruční nebo poloautomatické ražby. Také materiál, ze kterého byly haléře raženy, doznal značných změn, ale většinou materiál na výrobu haléřových mincí odpovídal jejich kupní síle, byl tedy co nejlevnější a pro ražbu nejjednodušší. Prvorepublikové haléřové mince byly ze zinku (2 h) nebo ze slitiny mědi a zinku (5 a 10 h) a ze slitiny mědi a niklu (50 h). Protektorátní válečné haléře byly vyráběny výhradně ze zinku, poválečné opět ze slitiny.
Od roku 1951 byl k výrobě haléřových mincí používán až na výjimky hliník, popř. slitina hliníku a hořčíku. To platilo pro haléřové mince z doby měnové reformy a platí to i pro poslední padesátihaléř.
S padesátihaléři nebude již od 1. září 2008 možné platit za zboží ani služby. Doba výměny komerčními bankami je vyhláškami centrální banky stanovena do 31. srpna 2009. Česká národní banka pak bude i nadále přijímat a měnit neplatné padesátihaléře ještě po dobu dalších pěti let, až do konce srpna 2014.