Indičtí úředníci zvolili tradiční metodu. V obavě z ubývání slonů sestavili vládní komisi, chtějí zpřísnit podmínky pro využívání půdy ve sloních rezervacích a do projektu chtějí nasypat miliony rupií.
Cíl i prostředky jsou jasné. Indie se přitom odvolává na případ tygrů, jejichž počet rapidně klesl a které se vláda snaží přísně chránit. Jenže jak tvrdí někteří odborníci, právě ochrana tygrů je ukázkou toho, jak administrativní přístupy nefungují.
Tygři jsou majetkem vlády a jsou považováni za něco, co nikomu nepatří, občas napadá lidi a má cennou kůži. Vesničané proto nemají žádný problém tygra zastřelit. Na druhou stranu je téměř nemožné prodat tygří kožešinu z tygra chovaného v zajetí. Počet pruhovaných šelem, přestože jsou přísně chráněny přes třicet let, stále klesá.
Podobné přístupy kritizuje skupina ekonomů prosazujících tržní přístupy v oblasti životního prostředí. Jejich argumenty jsou celkem jednoduché: Pokud existuje něco, co nikomu konkrétnímu nepatří, všichni se takovou věc snaží využívat co nejvíce a co nejrychleji. Výsledkem je, že se původní zdroj naprosto vyčerpá a nakonec ho nemůže využívat nikdo.
Ekonomové to ilustrovali právě na obecní pastvině, kde mohou vesničané pást krávy zdarma. Každý se tak na pastvu snaží vypustit co nejvíce krav, aby spásly trávu, než ji sežerou sousedovic krávy. Nakonec to skončí tak, že pastvina je totálně zničena a pást na ní nebude nikdo. Přitom kdyby se využívala rozumně, může sloužit vesnici staletí. Podobné je to se státní rezervací, kde zvířata nepatří nikomu.
Co tedy navrhují ekonomové prosazující tržní přístupy k ochraně přírody? Jednoduše řečeno, umožnit vznik soukromých přírodních rezervací. Soukromník bude svá zvířata efektivně chránit, koupí pro ně dostatečně rozsáhlé území a bude vydělávat třeba na turistech, kteří přijedou divoká zvířat pozorovat. Údaje z některých afrických zemí, kde fungují soukromé rezervace, tyto teorie podporují. Naopak například Zimbabwe se svým státním systémem přírodních rezervací hlásí katastrofální úbytek slonů.
Někteří liberální ekonomové jdou ještě dále a tvrdí, že rezervace by měly být převážně soukromé, protože státní rezervace svými nízkými náklady (způsobenými často tím, že stát pozemky pro rezervaci nekupuje, ale nechá obyvatele jednoduše administrativně vystěhovat) vytlačují z trhu soukromé podnikatele. To je sice pravda, ale oponenti ekonomů prosazující ryzí volný trh namítají, že podnikatelé ochraňují jen komerčně cenné druhy, nikoliv zvířata vzácná, ale nijak komerčně zajímavá. Podobné námitky se ozývají i proti povolení obchodu s produkty v zajetí chovaných zvířat.
Chov v zajetí a obchod by mohl snížit motivaci pro to, udržet zvířata ve volné přírodě. Jenže současný systém státních rezervací evidentně nefunguje a možnost prodávat například sloní kly z chovných zvířat by mohla snížit jejich cenu na trhu a tím učinit obchod s nimi, a tedy i pytláctví méně lukrativním. Ostatně, částečné uvolnění obchodu se slonovinou podporují dlouhodobě hlavně ty země, které efektivně chrání svá divoká zvířata.
