Cesta dobrovolného spoření se na první pohled zdá spravedlivá. Nikdo nikoho do ničeho nenutí a každý člověk se může svobodně rozhodnout, jak vysoký chce mít jednou důchod. Má to ale jeden háček. Stát si nemůže dovolit riskovat masu důchodců pod hranicí chudoby.
Těžko je pak odbude argumentem: "Měli jste si spořit." I důchodci jsou totiž voliči a bude jich stále víc. A chudobou ohrožení důchodci si pak jednoduše zvolí takové politiky, kteří jim dají lepší odpověď. Tedy vyšší důchody z průběžného pilíře. A kde na ně stát vezme? Jak vidíme na příkladu Maďarska, soukromé úspory těch zodpovědnějších můžou být první na ráně. Jak tomu předejít? Je potřeba do spoření zapojit co nejvíce lidí, a to buď skrze povinnost, nebo skrze jeho větší atraktivitu.
Je povinné spoření opravdu tak rizikové? Dnes odvádíme státu 28 procent ze své mzdy výměnou za slib, že se o nás v důchodu postará. Pokud k povinnému spoření přidáme možnost zvolit si v penzijním fondu investiční profil, který investuje výhradně do českých státních dluhopisů, může se účastník rozhodnout pro variantu, která není o nic rizikovější než stávající průběžný systém.
Pokud se nechceme spoléhat na neustálou parametrizaci stávajícího systému (rozuměj prodlužování věku odchodu do důchodu a snižování náhradového poměru), musí se lidi naučit si na důchod spořit. A bez povinnosti to zkrátka bude velmi složité.