Dokud nezměníme tato motivační schémata, tak se velkého a všemocného státu s všudypřítomnou korupcí nezbavíme. Nabízím proto několik návrhů, jak toho dosáhnout.
Zrušení záloh na daně a sociální a zdravotní pojištění
Jedním z největších pomocníků k růstu státu se stalo postupné "zneviditelnění" zdanění. Většina daní se dnes do státního rozpočtu dostane prakticky "bez povšimnutí" kohokoliv – formou nepřímých daní (DPH a spotřební daně) a pak také formou placení záloh na daně, zdravotní a sociální pojištění.
Pokud by lidé věděli a skutečně pocítili, kolik ročně opravdu zaplatí na všech možných daních, pak by minimálně požadovali, aby za tyto daně obdrželi odpovídající služby. Mnohem spíše by je však nechtěli platit vůbec. Zrušme tedy zálohy jak u daní, tak u zdravotního a sociálního pojištění.
Každý zaměstnanec by dostával svůj plat nebo mzdu v podobě, která by odpovídala dnešní hrubé mzdě plus část zdravotního a sociálního pojištění, kterou za zaměstnance uhrazuje zaměstnavatel.
Vlastně by se jednalo o "superhrubou" mzdu. Pro zaměstnavatele by se také nic neměnilo, neboť by náklady na mzdy odpovídaly současnosti, ovšem placeny by byly přímo zaměstnancům. Pro podnikatele by se tedy z hlediska příjmů nic neměnilo, neboť své příjmy mají v "superhrubé" podobě i dnes.
Co by se měnilo pro ně, by bylo zrušení záloh na daně a sociální a zdravotní pojištění. K určitému datu (z konvenčních důvodů třeba k 31. 3.) by pak každý podával daňové přiznání a ke stejnému dni i přehled o příjmech a výdajích pro sociální a zdravotní pojištění. A ke stejnému dni by byly všechny daně a sociální pojištění splatné.
Toto opatření by mělo dramatický dopad v několika směrech. Za prvé by mnoho zaměstnanců, kteří dnes nepodávají daňová přiznání, zjistilo, že stržené zálohy jsou vyšší než daně, ke kterým jsou povinni, neboť zaměstnavatel při vyúčtování nebere v úvahu všechny možné odečty a úlevy, na které by teoreticky zaměstnanci měli nárok.
Za druhé by stát zjistil, kolik vlastně lidem bere nad rámec zdanění tím, že se nechá bezplatně vybíranými zálohami financovat, neboť na svůj provoz a dorovnání nesouladu mezi příjmy a výdaji by si musel vypůjčovat mnohem více než nyní.
A za třetí většina lidí by si uvědomila, kolik konkrétně odvádí státu. A vracet peníze, které již mají lidé na účtech a často by je již dávno investovali či utratili za spotřebu, zatraceně bolí – mnohem více než přečtení si na výplatní pásce, kolik bylo zaměstnavatelem strženo na zálohách. Číslo na výplatní pásce je virtuální, peníze na vlastním účtu jsou reálné.
Platba nepřímých daní přímo
Obdobné by bylo možné provést s nepřímými daněmi. Ceny v obchodech by byly uváděny v čisté podobě (tedy bez daně z přidané hodnoty a spotřebních daní), což je ostatně běžnou praxí v USA nebo běžnou praxí, pokud spolu obchodují u nás podnikatelé, kteří jsou oba plátci daně z přidané hodnoty.
A de facto by to znamenalo, že každý by se povinně stal plátcem DPH, ovšem s tou úpravou, že DPH by se mezi obchodujícími stranami neplatila. Zúčtovávala by se pouze s finančními úřady. Každý by musel podat daňové přiznání, nejlépe opět k 31. 3. V něm by musel evidovat své nákupy a prodeje (většina lidí jsou čistí spotřebitelé, evidovaly by tedy pouze nákupy) a odvedl by příslušnou DPH, kterou by pak samozřejmě také musel zaplatit.
Opět by mnoho lidí zjistilo, kolik vlastně v každodenních nákupech státu zaplatí, aniž by si toho všimli, a opět by to bolelo mnohem více než v současném systému. Naprosto stejně je možné reformovat výběr daní spotřebních nebo energetických. Mnozí konzumenti piva nebo vína by se koncem března nestačili divit, kolik by po nich koncem března finanční úřad chtěl jako daň z lihu.
Volby v den, kdy se podávají daňová přiznání
A krokem, který by soustředil pozornost politiků a voličů právě na daně a náklady státu, by bylo stanovení pevného data voleb – na den podání daňových přiznání podle popsaných úprav, tedy k 31. 3.
Vyžadovalo by to samozřejmě příslušné úpravy v ústavě a volebním zákoně, aby bylo možné řešit situace, kdy není možné v parlamentu sestavit funkční koalice nebo menšinové vlády. Institut úřednické vlády fungoval poměrně spolehlivě v meziválečném Československu a de facto úřednické vlády existovaly v porevolučním období již tři – první Čalfova vláda (říkalo se jí Vláda národní jednoty), pak Tošovského "posarajevská" vláda) a nakonec Fischerův "evropopředsednický" kabinet, který shodou okolností přežil svůj poločas rozpadu asi čtyřikrát.
Není důvod se tedy domnívat, že by institut úřednické vlády nemohl být zakotven přímo v ústavě, což by naopak dávalo politickým stranám dodatečný motiv se nějak dohodnout – právě aby nemohla nastoupit jmenovaná úřednická vláda.
Volební právo jen čistým plátcům státu
Jestliže se vám zdály předchozí návrhy praštěné, pak ty následující snad nepřežijete. Volební právo by měli dostat jen čistí plátci státu. Jelikož každý by měl vzhledem k výše popsaným daňovým reformám jasno o tom, kolik státu za rok platí, pak by neměl být problém spočítat, jaká je čistá pozice všech občanů ve vztahu ke státu. Od plateb směrem ke státu (tedy daní a sociálního pojištění) by se odečetly všechny přijaté platby – tedy nejenom sociální dávky, ale také mzdy, kontrakty a jiné benefity. Pouze ti, kteří by byli čistými plátci, by měli volební právo.
Jistě jsou zde určité technické problémy typu, jak a zda vůbec započítávat zdravotní pojištění, jak postupovat u kontraktorů státu a vlastníků firem, kteří mají se státem uzavřeny smlouvy. Ale jedná se o řešitelné problémy. Princip je jasný – o hospodářské politice a jiných politikách státu by měli rozhodovat primárně ti, kteří vše platí a nesou plně náklady svých rozhodnutí. Nikoliv ti, kteří pouze získávají a přelévají náklady na třetí osoby.
Volby vážené čistými platbami státu
Dotažení předchozího návrhu do svého logického konce je pak zrušení rovného volebního práva a vytvoření systému, ve kterém by hlasy byly váženy podle podílu čistých plátců na celkovém příspěvku ke státním výdajům. Výhodou tohoto řešení by byl v podstatě automatický princip brzd a protiváh, neboť v případě, že by nějaká zájmová skupina ukrojila ze státního koláče příliš velký podíl, pak by právo rozhodovat o tomto podílu velice rychle ztratila – stala by se totiž čistým příjemcem a tím by se zbavila volebního práva.
Obrácení důkazního břemene při korupci ve veřejné správě Posledním návrhem je pak úprava trestního práva. V případě podezření z korupce by mělo být důkazní břemeno na politikovi – nikoliv na orgánech činných v trestním řízení.
Jistě je velice problematické prokázat, že někdo něco nespáchal. Je to proti principům trestního práva dnes platných (stále platí presumpce neviny). Na druhou stranu politik žije za peníze občanů – na svoje živobytí si nemusí vydělávat prací.
Přínos většiny politiků k ekonomickému rozvoji je záporný a u většiny z nich korupce v nějaké formě existuje, byť mnozí si to ani neuvědomují. Ba dokonce existují ekonomické důvody se domnívat, že korupční chování (třeba ve formě spolupráce se zájmovými skupinami) je pro většinu politiků optimální způsob chování, a bylo by spíš naivní předpokládat, že korupce není pravidlem, ale výjimkou.
Navíc jsou to právě politici, kteří de facto institut presumpce neviny v současném právu začínají prolamovat – zejména pod záminkou boje proti terorismu nebo proti finanční kriminalitě. Proč tedy po těchto lidech nechtít, aby dodržovali vyšší standardy chování a aby se ze svého jednání zpovídali? Obraťme proti nim jejich vlastní oblíbené rčení – kdo nedělá nic nepravého, nemá se čeho obávat.
Myslím všechny výše představené návrhy vážně? Samozřejmě, naprosto vážně. A opravdu jsem nezešílel. Jistě, mnohé jsou nepřijatelné nebo nepraktické, nebo dnes dokonce neústavní. Ale jsou zde uvedeny proto, že upozorňují na problém, který reálně existuje a o kterém by bylo vhodné přemýšlet a snažit se nalézt řešení.
Přes veškerou provokativnost představených návrhů vlastně říkám následující: "Současný stát je nadbytečně velký zejména proto, že motivace jak voličů, tak politiků je špatná, a s tím je zapotřebí něco udělat." Pokud chceme žít i nadále ve svobodné společnosti, není jiné alternativy.
Současný systém motivuje občany i politiky ke korupci a k přenášení nákladů na třetí osoby. foto: Jindřich Mynařík, Lidové noviny
