Volba kurzu 28 korun za dolar se ukázala jako dobré rozhodnutí, říká porevoluční ministr Dlouhý
Vladimír Dlouhý.
| foto: ČTK
Premium
Seriál
Vůbec se nemluví o tom, že na podniky čekala od začátku 90. let kromě rozpadu trhu RVHP a přechodu na tržní ekonomiku také začínající globalizace, říká v rozhovoru pro LN jeden z nejmladších členů nejužšího Klausova týmu Vladimír Dlouhý. Snaha udržet si takzvané rodinné stříbro, tedy za socialismu ceněné tradiční podniky, tak podle něj nedávala žádný smysl.
LN: Jaká byla spolupráce s Václavem Klausem? Lidé si to obvykle představují tak, že praštil pěstí do stolu a bylo rozhodnuto.
Byl tehdy hlavní postavou mezi ekonomy. Byl to prostě šéf, toto postavení bylo přirozené a v té době i ta jeho složitá povaha sehrála mimořádně pozitivní roli. Léta 1990–1993 byla jeho hvězdná doba.
LN: Jak jste se dostal do epicentra vytváření konceptu ekonomické transformace?
Pracoval jsem v Prognostickém ústavu, ale zároveň jsem se pohyboval – asi jako nejmladší člen – ve skupině ekonomů, z nichž jsme tři, Valtr Komárek, Václav Klaus a já, byli potom osloveni Václavem Havlem s nabídkou stát se členy vlády. My jsme pak přivedli další řadu lidí. Dostali jsme se do naprostého centra dění a stali se těmi, kdo museli probojovat ekonomickou transformaci a pak ji také realizovat.
LN: Byl to šok, anebo jste vždy tak trochu počítal s tím, že se dostanete do nejvyšší politiky?
Byl to zásadní zlom. V každém jednom z nás, který se pohyboval kolem Prognostického ústavu, kolem Václava Klause na seminářích Státní banky československé, ale i v Ekonomickém ústavu, se v souvislosti s vývojem v bývalém Sovětském svazu od roku 1985 zformovalo přesvědčení, že jednou dojde k politickému zlomu, který umožní, aby lidé jako my minimálně psali koncepty a realizovali reformní kroky. Ale že se během tří týdnů od 17. listopadu do 10. prosince 1989 stanu z pracovníka Prognostického ústavu místopředsedou vlády a předsedou Státní plánovací komise, to jsem samozřejmě netušil.
LN: Už jste se někdy předtím setkal s Václavem Havlem?
Poprvé jsem ho osobně viděl až během listopadových dnů.
LN: Takže dal někdo Václavu Havlovi tip, že máte být jedním ze tří hlavních exponentů ekonomické transformace?
Podle mých informací to bylo tak, že Havel hledal ekonomy. Tehdy byl výraznou postavou Valtr Komárek, ten se ale v druhém týdnu listopadové revoluce vyčlenil od ostatních, zatímco Václav Klaus či Tomáš Ježek už byli součástí revolučního týmu v Laterně magice. Moje setkání s Havlem tehdy zprostředkoval Václav Valeš, který seděl s naším budoucím prezidentem ve vězení. A pak došlo k tomu, co už jsem v rozhovorech mockrát popisoval. Sedli jsme si a sepisovali kandidáty do vlády. Ten slavný kus papíru, adresovaný Havlovi, na němž stojí šest či sedm jmen, stále existuje, mám jej doma. A je na něm Komárek, Klaus, já a další čtyři jména.
LN: Když vás oslovili, měli už pro vás naprosto konkrétní úkoly?
Ne. V pátek 8. prosince 1989 večer bylo v Paláci kultury zahájeno jednání mezi Občanským fórem a dalšími politickými stranami, které všechny měly své kandidáty na ministry. Jednání pokračovalo v sobotu, u toho jsme ani já, ani Václav Klaus nebyli, čekali jsme v předpokoji. Z tohoto jednání vzešlo složení federální vlády Mariána Čalfy. Já jsem byl původně navržen na ministra cen, pak vyšel z jednací místnosti Petr Pithart a řekl mi – blahopřeji, vy jste povýšil. Já jsem nevěděl, co to znamená. Dozvěděl jsem se pak, že jsem byl navržen na předsedu Státní plánovací komise, a tím pádem i automaticky na místopředsedu federální vlády. Mým úkolem bylo udělat z té komise v rozumné době standardní ministerstvo hospodářství.
LN: Jak vypadala práce na koncepci ekonomické transformace? Kolik vás na tom dělalo, pracovali jste na tom ve dne v noci?
Pracovat jsme začali hned po jmenování vlády prezidentem Husákem v neděli 10. prosince 1989 – tady vidíte tu slavnou fotku (ukazuje na zeď své kanceláře – pozn. red.), jak tady všichni stojíme naproti Husákovi. Je pořízená přes Husákův zátylek a nevím, jak se Miroslav Zajíc za ta jeho záda dostal.
Nejdříve jsme museli napsat ekonomickou část vládního programového prohlášení, s nímž šéf federální vlády Čalfa šel před Federální shromáždění. Byly to kroky, které musela nová vláda udělat ze všeho nejdříve. Do vlády jsme přišli v pondělí, přebírali jsme ministerstva, pak první víkend jsme se sešli u Václava Klause na jeho ministerstvu financí a začali to psát. To už jsme pracovali v týmu Klaus, já, Karel Dyba, Dušan Tříska, Tomáš Ježek a další. Byl tam i Andrej Barčák, federální ministr zahraničního obchodu, a snad i jiní členové vlády. To byla první týmová práce, vlastní koncept ekonomické transformace se však rodil až později.
Vladimír Dlouhý patřil v politice ve své době k nejdůvěryhodnějším osobnostem veřejného života.
LN: Koncepci změn jste měli v základních rysech připravenou v hlavě už několik let?
Tak přesně to nebylo. Prognostický ústav, z něhož pocházelo jádro autorů budoucí ekonomické transformace, sice pravidelně připravoval analýzy situace československé ekonomiky a doporučení, co je v oblasti hospodářské politiky vhodné udělat. Valtr Komárek to však předkládal na ÚV KSČ a analýzy i predikce tomu byly poplatné. V některých částech však byly na tehdejší dobu poměrně odvážné, mluvily o systémových změnách, za nimiž se skrýval návrat soukromého vlastnictví aspoň do některých částí ekonomiky (jakkoliv slovo privatizace tam nenajdete). Trochu dál šel materiál, který v letech 1988–1989 zpracovali ekonomové z Ekonomického ústavu pod vedením Josefa Zieleniece a Dušana Třísky. Oni měli tu výhodu, že své výstupy do nejvyšších komunistických pater nenosili.
Mimo oficiální materiály jsme ale už byli jinde. S Václavem Klausem jsme studovali zkušenosti po liberalizaci diktátorských ekonomik z Latinské Ameriky, neboť jsme věděli, že stabilizace tamějších hyperinflací nebude daleko od našich problémů (naštěstí, s hyperinflací jsme se pak vůbec nemuseli potýkat). V soukromých úvahách jsme šli mnohem dál, směrem k privatizaci, výrazné liberalizaci, otevření ekonomiky, nicméně nikdo z nás nemohl vědět, do jaké míry budou tyto kroky politicky přípustné. Nikdo nemohl vědět, že na podzim 1989 se rozpadne sovětský blok a že bude možné budovat standardní tržní ekonomiku.
LN: Co bylo před lednem 1990 nejsložitější pro rozhodování? Nad čím byly největší diskuse?
Transformační kroky byly jasné – liberalizace cen a zahraničního obchodu, legislativní a regulační rámec pro tržní ekonomiku a zahájení privatizace a restitucí. Zpětně však jako nejdůležitější vnímám vnější zakotvení – volba kurzového režimu a pak volba fixního směnného kurzu.
To se řešilo těsně před Vánoci 1990. Byla tady mise Mezinárodního měnového fondu. Vedl ji perský ekonom žijící ve Spojených státech, dodnes si pamatuji jeho jméno – Bijan Aghevli. S ním jsme měli velké diskuse, zda fixní, či plovoucí kurz koruny, a když fixní, tak kde ho zafixovat. Největší úlohu v tom tehdy hráli Václav Klaus a Josef Tošovský (a s nimi Ivan Kočárník), protože to měli ve svém portfoliu. Rozhodovali jsme v pásmu 24 až 32 korun za dolar a nakonec vybrali 28 korun. Později se to ukázalo jako velice dobré rozhodnutí.
LN: Co byla z vašeho pohledu největší chyba transformační koncepce?
Vždy při této otázce říkám, že čtenáře překvapím, když nezmíním žádný obecně známý, mediálně „popularizovaný“ nezdar. Každá obrovská transformace dílčí nezdary přináší a my jsme za ty své nesli politickou odpovědnost.
Za složité rozhodnutí považuji v roce 1995 vstup do OECD, klubu nejvyspělejších zemí. Byli jsme první země bývalého komunistického bloku, a šlo tedy též o ocenění naší transformační politiky. Podmínkou však byla liberalizace kapitálového účtu (dnes už je i terminologie jiná), což v praxi znamenalo, že k volnému pohybu zboží a k směnitelnosti koruny při pevném kurzu přibyl i volný pohyb kapitálu, samozřejmě včetně toho spekulativního.
Ponechali jsme při tom pevný kurz koruny a je otázka, zda to bylo dobře zkoordinované, dobře načasované. Když se o rok později při rostoucí ekonomice (tedy i rostoucích dovozech) zpomalil vývoz a obchodní bilance se propadla do deficitu, investoři typu George Sorose začali proti pevnému kurzu koruny spekulovat, což pak bylo zdrojem české minikrize v květnu 1997. Po bitvě je každý generál, ale asi jsme při vstupu do OECD měli opustit fixní kurz a rychleji přejít na inflační cílování (bylo zavedeno až v roce 1999).
LN: Proč?
Krize v roce 1997 si vyžádala regulační a stabilizační opatření, jako dovozní přirážka a různé úsporné balíčky v oblasti výdajů státu. Byla to jedna z příčin přechodného poklesu ekonomiky v letech 1999 a 2000.
Chci se však vyjádřit jasně ve dvou věcech. Zaprvé, minikrize z roku 1997 nezpochybňuje dobře provedenou transformaci jako celek. Zadruhé, rozhodnutí kolem vstupu do OECD nevnímám jako problém tehdejšího premiéra, guvernéra či ministra financí. Pamatuji si jednání celé skupiny ekonomických ministrů, jak jsme se o tom radili, a asi všichni jsme měli lépe vnímat mnohem větší mexickou krizi v roce 1995 a lépe přečíst možné chování spekulantů, obzvláště když pár týdnů před korunou byly už napadeny měny zemí jihovýchodní Asie.
Další otázkou je, zda jsme měli dopustit, aby v kuponové privatizaci vůbec vznikaly bankovní investiční fondy (banky přes tyto fondy vlastnily akcie podniků – pozn. red.). A zda bankovní dohled a regulace neměly být přísnější. A aby byly banky zatíženy tak ohromnou porcí špatných úvěrů, což potom stát musel sanovat. Kdyby tehdy banky přitvrdily, nebyly by v tak složité situaci, aby na konci 90. let vyžadovaly sanaci, která stála stát minimálně 300 miliard korun, ale na druhé straně, ten ekonomický a mzdový růst by byl ještě pomalejší už v první polovině 90. let a velká část podniků by byla v první polovině 90. let v mnohem složitější situaci. Nicméně dnes máme bankovní sektor vyčištěný a stabilní a to nemá každý.
LN: Pohybujete se v nejvyšších patrech byznysu a i politiky, vyučujete. Jaké máte po 30 letech ohlasy na tehdejší transformaci?
Má to dvě roviny. První, primitivně-populistická, šmahem transformaci zatracuje jako období všeobecného rozkrádání. S tím nic neudělám, zvykl jsem si na to a jedinou odpovědí je dnešní velmi dobrý stav naší ekonomiky a prudký nárůst životní úrovně ve srovnání s rokem 1989.
Druhou rovinu lze charakterizovat tvrzením „transformace ano, ale mohlo být mnohem lépe“. Kritika se točí kolem tří skutečností – příliš levně nastavená koruna, nízko držené mzdy a zánik mnoha tradičních průmyslových podniků. Kritika nízkých mezd zaznívá ostře zejména dnes, kdy ji zdvihly odbory a současně generace mladších politiků ČSSD, jako je paní ministryně Maláčová.
VLADIMÍR DLOUHÝ (66) - Vystudoval VŠE v Praze. V roce 1984 nastoupil do Prognostického ústavu ČSAV a stal se jedním z nejmladších členů skupiny progresivních ekonomů, z nichž se později stali mozky a hybatelé ekonomické transformace.
- V prosinci 1989 jej končící komunistický prezident Gustáv Husák jmenoval místopředsedou federální vlády a předsedou Státní plánovací komise. V letech 1989 až 1997 byl nejprve za Občanské fórum, později za ODA ministrem průmyslu československé a české vlády.
- V roce 1997 opustil politiku a od té doby působí jako ekonomický poradce investiční banky Goldman Sachs a dalších klientů.
- V roce 2014 úspěšně kandidoval na post prezidenta našeho největšího podnikatelského sdružení – Hospodářské komory České republiky. Po nové volbě v roce 2017 v této funkci pokračuje.
|
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
