Mládek: Kapitalismus u nás ve skutečnosti zavedl Miloš Zeman, Klaus vyrobil bankovní socialismus
Premium
Rozhovor
Praha -
Budovat národní kapitalismus bez zahraničního kapitálu bylo nemožné. Lidi, jejichž pracovní schopnosti byly degradovány socialistickou praxí, totiž bylo třeba učit. Čím vyšší byla pracovní pozice, tím to trvalo déle, říká v rozhovoru pro LN ekonom a bývalý politik sociálnědemokratických vlád Jan Mládek. Muž, jenž je jedním z mála levicových ekonomů a politiků, kterého uznává i nejtvrdší jádro pravicových ekonomů kolem Václava Klause.
LN: Jak jste se potkal s ekonomickou transformací?
Patřím do skupiny ekonomů, která tenkrát vyžrala to, když kapitalismus vyrobený Klausem moc nefungoval a bylo třeba s tím něco udělat. Změnit přístup k přímým zahraničním investicím, privatizovat banky, znárodnit a znovu zprivatizovat některé podniky, zprůchodnit zákon o bankrotu. To bylo v letech 1998–2001. Kapitalismus u nás ve skutečnosti zavedl Miloš Zeman. A výkonně to dělali tři lidé – Pavel Mertlík, tehdy místopředseda vlády a ministr financí, já jako jeho náměstek a Jirka Havel, místopředseda a později předseda Fondu národního majetku. To, co vyrobil Václav Klaus, byl bankovní socialismus.
LN: Proč jste nebyl ve vládě? Od hlavních strůjců transformace vás v Prognostickém ústavu dělily jen centimetry, do sociální demokracie jste vstoupil až v roce 1995, klausovci vás vždy uznávali.
Tehdy bylo zásadní, kdo se kam nacpal během revoluce. To rozhodovalo o obsazení vládních křesel. Pamatuji si – dnes to vypadá absurdně – že jsme si my jako mladí ekonomové z Prognostického ústavu mysleli, že by lídrem transformace měl být Karel Dyba. Ten se ovšem dopustil fatálního omylu, že se mu podařilo vyjednat v tu dobu nevídanou věc. Tříměsíční studijní pobyt ve Spojených státech. A když v listopadu přišla revoluce, tak tam seděl na kufrech a nevěděl, zda má jet domů, či ne. A když se vrátil do Prahy, tak už všichni z jeho místnosti v prognosťáku seděli ve vládě.
LN: Proč zrovna Karel Dyba?
Mysleli jsme si o něm, že je dobrý ekonom. O Klausovi jsme tak dobré mínění neměli.
LN: Nebyly ale potřeba také ostré lokty?
To jsme tehdy podcenili. Když se Karel vrátil, v budově prognosťáku bylo prázdno. A on říká: Kde jsou všichni? A já: Ve vládě. Mimochodem – od samého začátku transformace nebo ještě dříve k nám začali jezdit američtí ekonomové, mezi nimi Čechoameričané, Jan Švejnar a Ondřej Jonáš například. Těsně před listopadem 1989 byli dokonce přijati i na Ústředním výboru KSČ. A odtud se vrátili s přesvědčením, že československým Gorbačovem (Michail Gorbačov, nejvyšší představitel Sovětského svazu a lídr reforem vedoucích k pádu komunismu – pozn. red.) je tehdejší stranický šéf Prahy a člen Ústředního výboru KSČ Miroslav Štěpán (později odsouzený za brutální zásah proti demonstrantům během Palachova týdne v lednu 1989 – pozn. red.).
Jan Mládek (59)■ Po skončení Vysoké školy ekonomické v Praze nastoupil do Prognostického ústavu ČSAV. Po listopadu 1989 se věnoval ekonomickému poradenství a byl mimo jiné poradcem federálního ministra hospodářství a ministra průmyslu. ■ V letech 1986 až 1989 byl členem KSČ, v roce 1995 se stal členem a ekonomickým expertem ČSSD. Barvy sociální demokracie reprezentoval v letech 2002–2005 a 2013–2017 ve sněmovně. ■ Svou kariéru člena koaličních vládních kabinetů s účastí ČSSD zahájil v červnu 1999, kdy usedl do křesla prvního náměstka ministra financí Pavla Mertlíka. Z této pozice byl až do roku 2001 viceguvernérem Mezinárodního měnového fondu. V listopadu 2005 se na rok stal ministrem zemědělství ve vládě Jiřího Paroubka. Od ledna 2014 do února 2017 byl ministrem průmyslu a obchodu. Z tohoto postu odešel po své neúspěšné kandidatuře do Senátu. ■ Své působení v nejvyšších patrech státní správy a politiky střídal s řídícími pozicemi v akademické sféře. Byl opakovaně ředitelem Českého institutu aplikované ekonomie, ředitelem Masarykovy dělnické akademie a předsedou družstva Fontes Rerum. |
LN: Proč zrovna Štěpán?
On jediný z celého politbyra uměl anglicky. Byl od roku 1977 předsedou prorežimní organizace s názvem Mezinárodní svaz studentstva, takže musel. A už tehdy byl u nás velmi nepopulární. Američany ale patrně úplně oblbnul.
LN: Jak vlastně hodnotíte Klausovu ekonomickou transformaci?
Klausova vláda ne náhodou skončila v roce 1997, kdy Česká republika měla negativní růst. Což bylo obzvlášť podivné, když naši sousedé, partneři a konkurenti v transformaci, tedy Polsko s Maďarskem, docela slušně rostli.
LN: Jaké byly příčiny?
Hlavně chaos, který vznikl při privatizaci. S kolegy jsme na konci roku 1998 udělali rozbor, jak vypadá výkonnost podniků, rozdělených do pěti kategorií podle způsobu privatizace. Ukázalo se, že nejhůře si stojí podniky po kuponové privatizaci. Byly na tom hůře než podniky ponechané v rukou státu. Důvodem bylo, že po skončení kuponovky se noví majitelé mastili o to, kdo v podniku povládne, místo aby se starali o výrobu. Což mělo vzhledem k tomu, že nikdo z nich neměl kontrolní balík, logiku. Nejvýkonnější byly naopak firmy se zahraničním kapitálem.
LN: Sociálnědemokratická vláda, která vystřídala Klausův kabinet, otočila směrem k masivní podpoře zahraničních investic. Proč?
Na začátku 90. let existoval konsenzus, že bychom měli budovat český národní kapitalismus. Vládlo přesvědčení, že čeští vlastníci a manažeři jsou schopni dělat stejnou práci jako cizinci. Že jsme byli rozvinutou průmyslovou zemí ve 30. letech a že jí budeme opět. Já jsem s ideou národního kapitalismu i souhlasil. V čem byl ale problém. Klaus nechtěl pochopit, že když máte 40 let socialismu a blbnutí v neefektivní ekonomice, ztrácíte kompetenci. A že to ty lidi potřebujete znovu naučit. A že čím je vyšší pozice, tím déle to trvá. Když přišel Volkswagen, škodovácké dělníky přeškolil, aby dělali jako ve Wolfsburgu (sídlo koncernu v Německu – pozn. red.), za tři roky. Ale u technických kádrů už to trvá pět deset let. A u vedoucích pozic to může trvat také generaci. A nešlo jen o tohle.
LN: O co ještě šlo?
Klause nakonec nejvíce poškodilo to, že k nám přišli američtí portfolioví investoři, tedy ti, kdo si koupili pět sedm procent podniku. Zvnějšku to totiž vypadalo, že u nás existuje velký akciový trh a že to tady může fungovat jako v Americe. Pak ale tito investoři začali být okrádáni. Kdyby Klaus býval řekl, heleďte, my jsme začínající trh, funguje to zatím takhle a my uděláme maximum, abychom zpřísnili zákony a vytvořili standardní prostředí, tak by to bývalo mělo logiku. Ale on místo toho s oblibou říkal, že trh vyřeší všechno. To je pravda. Ale otázkou je, za jakou cenu. A trh u nás skutečně všechno vyřešil. Tím, že u nás nastal opačný vývoj než v normálním světě.
LN: Opačný vývoj?
Veřejně obchodovatelné společnosti, Public Listed Companies, PLC, kontrolované burzou, jsou výsledkem historického vývoje, nejrozvinutější formou kapitalismu. Která ovšem vyžaduje vyspělý právní řád, soudnictví fungující v reálném čase, zástupy právníků. U nás to bylo tak, že se na burze v důsledku první a druhé vlny kuponové privatizace najednou ocitlo asi 1600 podniků a k tomu 200 investičních privatizačních fondů. U nich docházelo ke konsolidaci vlastnictví směrem k tomu, že se etabloval jeden silný vlastník. A to probíhalo chaoticky, ostatní vlastníci byli často okradeni a akcie dotčených podniků začaly z burzy mizet.
LN: Jak se k nám tedy dostal zahraniční kapitál, který jste v té studii v roce 1998 vyhodnotili jako nejefektivnějšího vlastníka?
Nešlo o investice velkých zahraničních korporací, ale malých a středních firem. Z České republiky jste za dvě hodiny autem v Německu či v Rakousku. Toho využívali hlavně Bavoři a hned od začátku 90. let masově investovali do malých firem a řečeno dnešní terminologií startupů, které u nás vznikly už před listopadem 1989.
LN: Jak se tedy mělo privatizovat?
Jako konzultant, který intenzivně jezdil do postkomunistických zemí, jsem nabyl zkušenost, že neexistuje jednoznačně úspěšný model privatizace. Byly v zásadě dva přístupy. Buď prodáváte pouze investorům, kteří jsou připraveni podnik rovnou převzít, vyrábět a zlepšovat produkci. Jako se to udělalo v bývalé NDR, kam přišel v uvozovkách starší bratr, Spolková republika Německo. Ale také v Maďarsku a – co se málo ví – v Estonsku. Estonci jsou germanofilové, a tak požádali o pomoc přímo německou Treuhand (privatizační úřad – pozn. red.) a ten jim rovnou poslal jednoho svého velmi zkušeného zaměstnance. Naši rychloreformátoři se tomu smáli, protože ten v rámci jedné aukce zprivatizoval jen dva podniky, kdežto u nás to byly stovky. Jenže doktor Schmidt, tak se jmenoval, byl německy vytrvalý. Svá hledání opakoval a investoři přicházeli a výroba běžela. Já ale i přesto kuponovku úplně nezavrhuji.
LN: Jak to myslíte?
Kuponovka mohla být prvním z postupných kroků k odstátnění podniku. Mohlo na ni jít 49 procent, maximálně, ne víc. A pak se mohl hledat strategický zahraniční investor, zvyšovat kapitál a tak dále. Takhle se třeba zprivatizovala Živnostenská banka.
LN: Kuponovka je kritizována hlavně kvůli tomu, že ruku v ruce s ní nešel vývoj právního a institucionálního rámce. Co tomu říkáte?
Z objektivních důvodů nejde, aby šly tyhle věci spolu. Když zavedete něco tak komplikovaného, jako je veřejně obchodovatelná společnost, nemůžete počítat s tím, že ten systém bude hned fungovat. Zvláště když my máme tradici rakousko-uherského soudnictví, které je všechno, jen ne rychlé. A u kuponovky bylo třeba, aby byla rychle přijímána i předběžná opatření. Protože pokud postupujete úředně, už nemáte co řešit, ta firma už je vykradená.
LN: Máte srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi. Udělala některá země svou transformaci lépe než my?
Pokud někdo udělal transformaci lépe a měl lepší výsledky, pak je to jedině Estonsko. Když se podíváte na čísla, Česká republika si stále udržuje pozici ekonomicky nejvýkonnější postsocialistické země. Ale pokud se podíváme, odkud země vycházela a kam došla, největší posun má Estonsko.
LN: Objevil se názor, že způsob transformace je příčinou dnešních, oproti Německu stále výrazně nižších mezd. Co tomu říkáte?
Hlavní důvod je jednoduchý – naši zaměstnanci si neumí říci o adekvátní mzdu. Tedy nejsou úplně efektivní v kolektivním vyjednávání. Náš premiér teď v souvislosti s růstem našeho blahobytu prohlásil, že v hrubém domácím produktu (HDP) dostihneme Španělsko, což ostatně potvrzuje OECD. Ale když to trochu zjednoduším, HDP tvoří zisky firem a mzdy. A v těch mzdách zaostáváme za zeměmi, které jsme již předstihli v HDP na hlavu. Ale to, že si neumíme požádat o mzdy odpovídající české produktivitě, má i pozitivní stránku. Máme díky tomu nejnižší nezaměstnanost v EU.
LN: Proč si neumíme říci o vyšší mzdy?
Je to asi naší národní povahou. A možná je to hluboký důsledek třicetileté války (vypukla v evropském měřítku v roce 1618, důvodem byl boj římskokatolické církve s ostatními církvemi, ale i boj mezi evropskými zeměmi – pozn. red.), kdy byli naši sebevědomí občané eliminováni, a to doslova anebo emigrací.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
