Pro Qatar Telecom tvoří Martin Jaroš už více než dva a půl roku. V horké arabské zemi píše i svůj blog a z jeho slov vyzařuje to, co ho vždy zdobilo: nadhled a vtip.
Úspěšný kreativec pocházející ze středočeského Benešova ale umí být i pokorný ve vztahu v zemi, kde žije a pracuje. Jak třeba vyjít s ženami v Kataru? Kolegyni nelze jen tak podat ruku.
ÚSPĚŠNÍ ČEŠI
|
„Je to jiné, ale já to úplně bez problémů respektuju. Jsem tu host a ten podle mě má dodržovat pravidla pána domu. Jo a mimochodem, těch žen tu pracuje velmi mnoho a jsou to skvělé profesionálky,“ popisuje Martin Jaroš.
Lidovky.cz: Jak těžké je pro Čecha z vašeho oboru prosadit se v zahraničí?
A víte, že to ani není tak těžké? Když jsem přišel do Kataru, našel jsem v našem oddělení tři jiné krajany. A udělali nám tam velmi dobré jméno. Myslím, že Češi mají v cizině slušnou pověst – jsou to dříči, rozumějí své věci, přemýšlejí při práci a nedělají vlny. A jsou, myslím, pružnější než spousta lidí z takzvaného Západu. Přesně jak říká klasik – tam, kde hynou sobi, Čech se přizpůsobí. Jednu slabinu ale máme – jazyky. Zažil jsem pár interview, kde byl šikovný člověk od nás, odborně zdatný, ale bohužel horko těžko lovil slova a neuměl se vymáčknout. Když pak po něm přijde pět indických kandidátů se skvělou idiomatickou angličtinou, marná sláva, udělají lepší dojem. Proto říkám mladým – učte se opravdovou angličtinu, naposlouchejte ji třeba ze seriálů, jinak vás celá Asie a Afrika strčí do kapsy.
Lidovky.cz: Čím se nejvíc liší tamní firemní kultura od té české?
Liší se skoro všem. Věci se tu dějí rychleji – nad čím jsme doma schůzovali tři měsíce, to musíme zvládnout za tři týdny. Nejdřív mě to šokovalo, ale teď se mi to líbí. Žádné plané řeči, hned za sebou vidíte nějakou brázdu, je to fajn. Taky jsem překvapený, jak pěkně se firma o zaměstnance stará. Vztahy jsou takové rodinnější. Když vám třeba – nedej bože – umře tatínek nebo sestra, pošle o tom prezident firmy e-mail úplně všem zaměstnancům (kterých jsou tisíce) a dá do novin velmi dojemné parte. I když jste cizinec pracující na nikterak významné pozici. Já vím, je to drobnost, ale zapůsobilo to na mě. To by v pražské korporaci asi nikoho nenapadlo a určitě by se za to neutrácely peníze.
Lidovky.cz: Co si z vaší rodné země nejvíc přenášíte do své práce?
Snažím se udržovat si trošku toho českého nadhledu a vtipu. My jsme holt takové smějící se bestie, to se nedá nic dělat. Lidi z jiných koutů planety na to zpočátku koukají vyjeveně, nejsou zvyklí, že se někdo v práci nebere stoprocentně vážně. Časem ale roztají a snad se jim to i líbí. To si možná už moc fandím a oni se řehtají jen z ohleduplnosti.
MARTIN JAROŠ
|
Lidovky.cz: Jací jsou vaši kolegové v porovnání s těmi českými?
Tak třeba katarské kolegyni nemůžete podat ruku, to místní kultura nezná. Taky jsem zažil, že když měla jedna asi třicetiletá kolegyně jet na služební cestu do ciziny, musel jsem napsat dopis jejímu bratrovi, aby ho uvolnili z práce a on ji s celou svou pětičlennou rodinou mohl doprovodit jako garde. Je to jiné, ale já to úplně bez problémů respektuju. Jsem tu host a ten podle mě má dodržovat pravidla pána domu. Jo a mimochodem, těch žen tu pracuje velmi mnoho a jsou to skvělé profesionálky. Katařani se ke mně i k rodině chovají skvěle – přál bych si, abychom se my Češi chovali k expatům stejně korektně.
Lidovky.cz: Co vám v zahraničí přineslo úspěch?
Radši bych o úspěchu nemluvil, ať to tu moc nesmrdí sebechválou. Podle mě funguje to samé, co doma. Musíte tu svou práci milovat, dělat ji od srdce, ne jen kvůli stravenkám. A když to nešvindlujete, tak lidi si toho časem všimnou a jsou rádi. Většinou.
Lidovky.cz: Přejete si vrátit do Česka?
Jednoho dne ano, jsem Čech a nic jiného už ze sebe neudělám. Myslím, že naše země se furt zlepšuje a má dobrou budoucnost. My Češi, co žijeme venku, obvykle vnímáme Česko pozitivněji. Máme srovnání a neřešíme tolik ty blbé zprávičky v českých médiích. To je pěna dní.
Lidovky.cz: Čeho se z vašeho nového života už nebudete chtít vzdát?
Nejlepší kamarád mého synka ve školce je japonský klouček Makoto. Další je holčička z Íránu. Kdo by to byl před pár lety řekl. Rád bych, aby to dětem už zůstalo, aby braly celý svět jako svůj domov. Ať pokračují na dobrých školách a něco dokážou.
  |
