Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Velorexy jsou i čtyři dekády po konci výroby populární

Ekonomika

  10:41
PRAHA - Tříkolová vozítka lze najít už v počátcích automobilismu, trojici kol měl i první samohyb Karla Benze z roku 1885. Brzy se ale ukázalo, že dvoustopá vozidla jsou mnohem praktičtější a cesty tak ovládly čtyřkolky. Čas od času se ale objevovali vynálezci a technici, kterým stačilo mít "o kolečko méně".

Parlamentní volby 2010: V Horní Blatné účastníci závodu z karlovarského Velorex klubu odjeli až do volebních místností. foto: ČTK

Mezi nadšenci nechyběli ani dva bratři od České Třebové, kteří stáli za zrodem Velorexu. Poslední vozítka s plátěným potahem se vyrobila v listopadu 1971.

Mojmír a František Stránští se k vývoji svého dopravního prostředku dostali díky motocyklu, respektive kvůli nepohodlí, které přinášela jízda v sedle za špatného počasí. "Já když jedu a začne pršet, člověče, to stojí za houby. Jedu do Plzně 300 kilometrů, během kterých musím celou dobu držet řídítka, nemohu je ani na chvíli pustit. Potřeboval bych vymyslet stroj, aby na mě nepršelo a mohl si od držení řídítek odpočinout," popsal prý svému sourozenci motivaci k vývoji tříkolky starší František.

"Kára na ose"

Od slov nebylo daleko k činům, zejména když bratři měli k dispozici potřebné zázemí, provozovali totiž dílnu zaměřenou na opravy motocyklů, jízdních kol či kočárků. První "káru na ose" - odtud původní název tříkolek Oskar - dali dohromady v roce 1943, až do konce války se ale jednalo spíše o experimenty. Při nich sourozenci přišli například na to, že díly z jízdních kol jsou pro potřeby motorové tříkolky příliš subtilní, a tak nakonec používali na podvozek hlavně díly z motocyklů.

ČTĚTE TAKÉ:

První malou sérii tříkolek Oskar vyrobili bratři Stránští v roce 1945, a při její stavbě použili různé motory - stopadesátku "čezetu", dvestěpadesátku Jawa a dokonce i původně stacionární motor o objemu 300 ccm. Na potah pak namísto původního montérkového plátna začali používat koženku, která se během dalšího čtvrtstoletí stala poznávacím znamením tříkolek. Ty se na trhu udržely i přesto, že v době znárodňování průmyslu končil jeden tradiční český výrobce vozidel za druhým.

Bratři Stránští nabídli tříkolku invalidům

Českotřebovští bratři (ve skutečnosti tedy pocházeli z městysu Parník, který se s k České Třebové připojil až v roce 1949) totiž své vozítko začali nabízet jako dopravní prostředek pro invalidy. Samozřejmě ale nemohli působit jako soukromí podnikatelé a na samém počátku roku 1951 proto vstoupili do do Velodružstva v Hradci Králové, pod jehož křídly už výroba motorových tříkolek zůstala až do konce, od roku 1952 se navíc přesunula do Solnice v Orlických horách.

Osud se ale k bratřím Stránským zachoval macešsky. Nejprve se v lednu 1954 zabil starší František a o rok a půl později musel Mojmír opustit kvůli neshodám s vedením družstvo, které tak nadále vyrábělo tříkolky - od roku 1954 nesoucí jméno Velorex (z latinského "Král kol") - samo. Jedno vozítko, které bylo oficiálně určeno invalidy a vztahovaly se na něj daňové úlevy, stálo v té době 10 650 korun, přičemž zhruba čtvrtinu ceny dostávali zdravotně postižení od státu.

Nový Velorex

I bez přímé účasti otců velorexů (Mojmír Stránský, který zemřel letos v červnu, se i nadále věnoval technickým vynálezům a vytvořil například úspěšný systém pro úpravu řízení běžného automobilu pro invalidy) také pokračovali vývoj tříkolky. Nejdůležitější změnou byl nový motor, původní "dvěstěpadesátku" z Jawy nahradil v roce 1963 o 100 kubíků větší motor ze stejné továrny, proti motocyklové pohonné jednotce byl ale lehce upravený, měl například elektrický startér.

Ani silnější motor ale nezabránil morálnímu zastarávání tříkolky, které urychlil i houstnoucí provoz. V listopadu 1971 tak dílen vyjel poslední tříkolový Velorex. Na jeho slávu se sice pokusilo navázat čtyřkolové vozítko, těch ale za dva roky vzniklo jen 1380 (tříkolek bylo přes 15 000 a polovina skončila v zahraničí). Pak se výroba Velorexů definitivně zastavila a továrna se zaměřila na výrobu přívěsných motocyklových vozíků.

Autor: