Za tu dobu si musela projít znárodněním i vybudováním podnikání znovu od základů. „Testujeme na nich, co vydrží,“ usmívá se pod vousy Zdeněk Velebný.
Dívá se přitom ke stožárům, na nichž visí česká vlajka a prapor jeho firmy. Ze zkušeností ví, že tu dokážou vlát asi tři čtvrtě roku, než podlehnou povětrnostním vlivům.
Češka vytvořila se slavnou Fatrou kolekci pláštěnek. Zaujmou světové nákupčí? |
Rodinný podnik Velebný &Fam z Ústí nad Orlicí je dnes největší českou společností zabývající se výšivkou a šitím praporů, takzvaným paramentářstvím. V celé Evropě pak mají podle majitele jen další tři konkurenty.
Rod Velebných se této činnosti věnuje od roku 1713. Za komunismu ale musely vyšívačky přejít pod kartáčovny a poslední člen rodiny zanechal práce v oboru v 60. letech. „Po revoluci jsme se s manželkou rozhodli firmu obnovit.
Ročně tu vyšívačky pracují asi na 120 slavnostních praporech. Až 70 procent zakázek jde do světa.
Říkali jsme si, že když to fungovalo 300 let, byla by škoda nepokračovat,“ vzpomíná Velebný, původní profesí veterinář, který ale dlouhá léta pracoval na dráze.
Dnes firmu nesoucí jeho jméno nejen vlastní, ale pracuje tu i jako kreslíř. Pod jeho rukama vznikají první návrhy pro zákazníky z Německa, Rakouska, Švýcarska, Francie, Norska, Dánska a také Polska, Slovenska či Maďarska.
Ročně tu vyšívačky pracují asi na 120 slavnostních praporech. Až 70 procent zakázek jde do světa. Mezi zákazníky figurují církve, sportovci, střelecké a folklorní spolky.
V Česku mají o vyšívané prapory a vlajky zájem především města, hasiči, myslivci, sokolové nebo skauti. Státní vlajka šitá v dílně Velebných rovněž před šesti lety zdobila lafetu s rakví Václava Havla. Pravidelným zákazníkem je v Ústí i kardinál Dominik Duka a Hradní stráž.
Puntičkářští Britové
Objednávky na ruční, strojovou nebo automatickou výšivku vyřizuje pětatřicet zaměstnanců. Ani strojová práce se ale neobejde bez maximálního soustředění. Jedna z vyšívaček právě pracuje na zakázce pro německé myslivce.
Při vyšívání dubových listů šlape nohou, tlakem kolene reguluje šířku stehu a zároveň rukama posouvá tkaninu pod jehlou. Mezi pravidelné zakázky tu patří šití britských vlajek.
Takzvaná Union Jack, jež je podle Velebného nejsložitější vlajka na světě, se skládá z šestatřiceti dílů. Puntičkářští Britové je odmítají tisknout, a tak šičky v Ústí nad Orlicí všechny červené, modré a bílé části jednu po druhé přišívají.
  |
Nejpyšnější tu jsou ale na prapor pro čtenářsko-pěvecký spolek Rastislav do Blanska. „Navrhoval ho Mánes, který pro něj sehnal i vyšívačku. Prapor má skoro dvakrát dva metry a celý je vyšívaný ručně.
Znamenalo to pro nás jeden a půl roku práce,“ vzpomíná Velebný. Jen materiál vyšel na 270 tisíc korun. Ke slavným zakázkám patří i korunovační ornát z maďarského národního pokladu. „Originál pochází z roku 1054.
Někdy za Rudolfa II. byl ale převezen do Prahy, kde z něj udělali pluviál, tedy plášť, který se přehazuje přes ramena a vepředu se spíná sponou. Jednoduše ho rozstřihli, a zmizely tak středové motivy – Ježíš, zápas s drakem a andělé,“ vzpomíná Velebný, který je autorem dokreslovaných figur.
Zakázku si v Ústí zadala i hollywoodská produkce, která natáčela snímek o studentech cestujících po Evropě. Jedna z postav měla šplhat po textilii, kterou ze 13 metrů ušili právě u Velebných. Podle majitele firmy ale na rozměrech zakázky nezáleží. „Vždy je důležitější, jak těžkou výšivku zvolíte,“ upozorňuje.
Nitě z Koreje do jednoho dne
Sedíme v roubence, kde se odehrává všechna ruční práce. Na zdech visí prapory s hudebními nástroji a lvy, na jednom je vyšitá bohyně lovu. Mraky a hory v pozadí vypadají jako nakreslené.
„Vyšívání je jako malování akvarelem. Můžete si podvrstvit světlou nit a přejet ji tmavou nebo naopak. Dostanete tak další odstíny,“ popisuje výrobu Velebný.
Prapor s bohyní Dianou si prý objednal zákazník z Ruska, majitel největší ruské vyšívárny specializující se na rukávové výšivky pro armádu, policii nebo hasiče.
„Odvezl si několik praporů včetně toho s portrétem mého pradědečka v hasičské uniformě,“ vzpomíná Velebný. „České nápisy mu nevadily. Ty jsou prý pro Rusy známkou kvality.“ Dianu s koňským spřežením už ale klient nestihl odvézt kvůli uvalení sankcí.
České módní značky sílí. Klobouky, obleky i montérky jdou na dračku |
Stejně jako objednávky odsud chodí do celého světa, získávají Velební materiál potřebný pro výrobu z různých zemí. Nitě jsou z Jižní Koreje, plátno z Kazachstánu.
„Není problém se dnes rozmyslet nad odstínem nitě a zítra ji tu z Asie mám,“ říká Velebný, který ale upozorňuje, že zatímco na začátku 90. let byla většina materiálů českých, dnes od tuzemských dodavatelů odebírají minimálně.
Loni se firma rozrostla o tiskárnu vlajek a bannerů. „Byla to jediná technologie, která nám k podnikání chyběla,“ popisuje Velebný nad hučícím strojem. Módním trendům ale jinak paramentářská výroba zrovna nepodléhá.
„Máme zkušenost s prapory, které se vytvořily v modernějším duchu a většinou nebyly například u hasičských sborů přijaty nejlépe,“ říká Velebný, který proto zůstává věrný přelomu 19. a 20. století, stylu secese a art deco.
