Že někdo přišel vinou lékařů o nohu? Strašné. Ale budeme to točit, když už měsíc čekají v pořadí dva případy, kde podle dokumentace pravděpodobně zavinili přímo něčí smrt? A to už se do užšího výběru dostávají jen ty případy, kde podezření pozůstalých potvrzují posudky nezávislých znalců…
Že někoho podvedli a připravili o sto tisíc? Smutné. Ale v pořadí už čekají i případy, kdy lidé přišli na základě podvodných smluv a podvodných exekucí o domy! Někteří se oběsili, jiní dali na alkohol, rozpadly se rodiny, rozhádali příbuzní…
Že vás nějaký úředník osolil, protože jste mu odmítli dát úplatek? Hm, a máte to natočené? Ne? Pak ale nemáme důkaz. My už natáčíme jen případy, kdy se dá korupce natočit skrytou kamerou, takže je neoddiskutovatelná. A stejně už i nad těmihle záznamy policie zavírá oči…
Kolikrát mě napadlo, že kdyby někdo skrytou kamerou natočil naše porady, spousta diváků už by se nám možná se svými trably nesvěřila. Dialogy typu: "Ne, to mrtvý dítě počká, kdežto ta přejetá babička opilcem má příští týden soud!" by je nejspíš vyděsily a přesvědčily o tom, že jsme parta odporných cyniků.
Jenže kdybychom ronili slzu nad každou kauzou, která to zasluhuje, brodili bychom se slaným mořem už po pás, z nespavosti bychom měli kolem hlavy duhu jak svatozář a žaludeční vředy bychom mohli prodávat na kila jako jablka. Přestali bychom být funkční pro sebe – i pro ty, kteří nás právě těmihle trably zásobují.
Jednou v polovině devadesátých let jsem to pojmenoval jako syndrom psa Ďuly. Dostanete se postupně naprosto zákonitě do stavu, kdy i kdyby vám někdo nabídl sebevětší senzaci – že si třeba tehdejší prezident Havel upekl svého milovaného psa Ďulu, potají ho pojídá a někdo to máte natočené – vy už jen zívnete: "Hm. Zajímavé. A co dál?"
Jenže ta otázka se bohužel týká i vašeho vnitřního stavu. Co dál, když jste okorali a nic už vám nepřipadá skutečně tragické, skutečně zajímavé a skutečně závažné?
To není otázka sil. Ani tolik módního vyhoření, které se dá léčit stejně módním dobitím baterek. Jak říká můj fiktivní reportér v románu Loď s otroky: "Já se nepotřebuju dobít. Mně stačí se vyčistit."
Jediný lék je vypnout. Utéci alespoň na týden někam, kde nejsou Češi, kde se dá vypnout mobil a kde na vás pokud možno vůbec nikdo nemluví. Kde si můžete zabrnkat na kytaru nebo na piáno, slyšet jen přírodní zvuky jako je svištění větru či hučení moře, číst si beletrii a nechat plynout myšlenky tak, jak to dělají v Asii: vleže v houpací síti dostanete nápad, dotáhnete ho v duchu co nejdál, a pak ho pustíte volně po větru. Třeba někoho inspiruje. Nebo se vám vrátí…
I vy, když se vrátíte do civilizace, většinou vidíte věci jinak. Jakoby znovu ožily barvy, vůně – a pocity. Veselé je znovu veselé, smutné zase smutné. A tragédie nejsmutnější.
Z knihy Josefa Klímy nazvané Vlastníma očima, která právě vyšla v nakladatelství Andrej Šťastný.
Ukázky ze své chystané knihy čte Josef Klíma na pražském rádiu Classic 98,7 FM v premiéře vždy v úterý ve 18 hodin, v repríze ve čtvrtek 12 hodin. Zvukové verze si můžete poslechnout zde.
Josef Klíma věnuje část autorského honoráře Lomnické společnosti přátel dětí zdravotně postižených. Pokud i vy chcete pomoci, můžete přispět na účet 19-130 26 60 287/0100.
