Přetlak na trhu je logický. Sběrných míst je v Česku zhruba 570, což je na tak malou zemi hodně. Nesrovnatelně větší Německo má zhruba 1 200 míst, kde je možné ekologicky zlikvidovat auto.
Vrakoviště vydělávají na prodeji dále využitelných dílů, jako jsou autobaterie či katalyzátory. Auto rozeberou, zbytek zdrtí a ten putuje k dalšímu druhotnému využití. Jenže ne každá sběrna jde touto složitější a nákladnější cestou. I proto jich přežívá tolik.
„Některé provozny auta jen pomačkají, naloží do vagónů a odvezou do hutí. Nebo dále za hranice, například do Polska jako železo. Jenže v tom jsou zbytky skla a pneumatik,“ poukazuje na některé nešvary vrakovišť Milan Petr, který vede Sdružení zpracovatelů autovraků.
PSALI JSME: |
Podle Petra nemá takový postup s ekologickou likvidací nic společného, jeho asociace proto horuje za větší regulaci vrakovišť.
„Ekologická likvidace má daná pravidla a je třeba je plnit, ale při současném počtu sběrných míst není v silách ministerské inspekce či krajů tyto postupy kontrolovat,“ míní Petr
Pokud provozovatel při zpracování vraku postupuje správně, má na jednom autě marži v řádu několika stovek korun. Zároveň si zpravidla nemůže dovolit původnímu majiteli auta nabídnout výše zmíněný motivační poplatek.
„Řídíme se platnou legislativou, vozidla přebíráme zdarma a dále s nimi nekupčíme. Rovnou po rozebrání a rozemletí putují jako druhotná surovina k dalšímu zpracování. Pak není možné nabízet majitelům za převzetí vozidla jakoukoliv finanční kompenzaci,“ vysvětluje Marek Doubrava ze společnosti Ekologické likvidace vozidel, která má provozovny v Praze 9 a v Kralupech.
Doubrava se domnívá, že pokud by se s díly z likvidovaných vozidel dále nekupčilo a kontrolní orgány na tyto činnosti důsledně dohlížely, pak by vrakovišť v Česku ubylo.
Jejich počet je vysoký i podle ministerstva životního prostředí, pod jehož gesci ekologická likvidace spadá. I proto jeho lidé připravují změny, které mají nepoctivcům ztížit pozici.
„V novém odpadovém zákoně plánujeme recertifikaci všech vrakovišť. Dále pak zavedení povinnosti krajů fyzicky kontrolovat vrakoviště a uvažujeme také o zavedení značení jednotlivých dílů z autovraků s cílem větší kontroly nad prodejem náhradních dílů,“ popisuje mluvčí ministerstva Petra Roubíčková.
Motivaci dostanou i majitelé
Klíč ke správnému fungování systému leží na zmíněných krajských úřadech, které provozovatelům sběrných míst vydávají licence k ekologické likvidaci. Činnost už posvětily 570 vrakovištím. Podle Sdružení zpracovatelů autovraků se ale jen zhruba o 180 z nich dá mluvit jako o provozovnách, které dělají poctivě svoji práci.
Toto číslo odpovídá i počtu vrakovišť, které jsou schopné doložit veškeré podklady nutné pro státní příspěvek od ministerstva životního prostředí. Ostatní sběrny o něj ani nežádají, není pro důležitý.
Jeho výše byla v minulosti 500 korun za celý autovrak, nově to bude 412 korun. Změna je v tom, že částka je rozpočítána za jednotlivé komodity z auta, jako jsou skla či pneumatiky. Dosáhnout na něj tedy bude složitější. Celkem počítá úřad s vyplacením zhruba 40 milionů korun v rámci těchto příspěvků pro vrakoviště.
Motivaci k větší ochotě nechat auto ekologicky zlikvidovat mají dostat i samotní majitelé vraků či starých ojetin. Ministerstvo průmyslu a obchodu pro ně připravuje příspěvek ve výši tří až pěti tisíc korun.
„Motivace občanů k vyřazování starých, ekologicky a bezpečnostně nevyhovujících aut je určitě namístě. Průměrné stáří vozového parku osobních aut se blíží hranici 14,5 roku. Ale současně musí fungovat i program na podporu zpracovatelů autovraků. Ale jen pro ta zařízení, která vykonávají svou činnost zodpovědně a v souladu se zákony,“ říká předseda Sdružení automobilového průmyslu Antonín Šípek.
