Zemřel Gustav Chalupa, reportér od Sověty ostřelovaného rozhlasu

Narodil se v Českých Budějovicích, za války sloužil u německého námořnictva na Baltu, po válce vyučoval v zajateckém táboře sudetské Němce češtině. Po dobrodružném útěku přes hranice do Rakouska se nakonec stal jedním z nejznámějších a nejuznávanějších rakouských novinářů. Takový byl ve zkratce životní příběh novináře Gustava Chalupy, který 5. září zemřel ve věku pětaosmdesáti let v Badenu u Vídně.

Zatímco rakouská žurnalistika přišla o jednu ze svých největších osobností, nesmazatelnou stopu zanechal Chalupa i ve své bývalé vlasti.

Syn majitele fotografického ateliéru narukoval jako budějovický Němec, mluvící stejně dobře česky jako německy, v roce 1943 k námořnictvu a až do konce války sloužil na německé válečné lodi v Baltském moři.

"Brzy jsem v táboře našel práci, protože za mnou začali chodit další čeští Němci s tím, abych je naučil pořádně česky. Domnívali se, že jim znalost češtiny pomůže při návratu domů," vyprávěl Chalupa LN. Prakticky všichni němečtí vojáci pocházející z Česka totiž podle něj věřili, že je po prohrané válce sice doma možná čekají různá příkoří, ovšem nikoliv odsun.

"O žádném plánovaném odsunu se v táboře nemluvilo, vůbec nikdo s ním nepočítal," uvedl Chalupa. Proto také britští důstojníci Chalupu pověřili, aby jim se svými jazykovými schopnostmi a znalostí prostředí pomáhal vyhledávat zajatce s českými kořeny, kteří by mohli být repatriováni do Československa. S jednou skupinou takových zajatců, kteří od Britů dostali propouštěcí listy s tím, že se jedná o běžné vojáky a žádné válečné zločince, pak Chalupa skutečně odjel vlakem do Čech. "Jenže někde mezi Plzní a Prahou vlak zastavili čeští vojáci, všem nařídili vystoupit a odvezli nás do sběrného tábora v Praze-Motole," uvedl Chalupa. To, co viděl kolem sebe, ho údajně rychle vyvedlo z omylu, že by se mohl vrátit do Budějovic a žít jako před válkou.

"Věděl jsem, že v Československu mě žádná budoucnost nečeká, jestli chci přežít, musím utéct," uvedl Chalupa. K útěku za hranice mu nakonec paradoxně pomohl Čech, který si ho vypůjčil z tábora na výpomoc při rozvozu brambor.

"Nevím proč, ale oblíbil si mě. S nasazením vlastního života mě v autě, přikrytého bramborami, odvezl k hranicím a já přešel do Rakouska," uvedl Chalupa. Mezitím se už v Praze dozvěděl, že jeho otec zemřel v internačním táboře pro Němce na budějovickém Lineckém předměstí.

Chalupa se v rakouských poválečných letech nejprve živil řemeslem svého otce, tedy fotografováním, později začal psát články do novin. A jeho "žurnalistická" hvězda, také díky jazykovým schopnostem, rychle stoupala. Už v polovině padesátých let se Chalupa vrátil do Prahy, ovšem tentokrát nikoliv jako německý zajatec rozvážející brambory, ale jako rakouský korespondent z českého hlavního města. Později působil jako zpravodaj i ve Varšavě a dlouhá léta především v Bělehradě. Do Česka se ale pravidelně vracel, do dějin rakouské žurnalistiky vstoupila jeho unikátní živá reportáž z obsazení pražského rozhlasu za sovětské invaze v roce 1968. Chalupa za svou novinářskou činnost dostal řadu vysokých státních vyznamenání, mimo jiné byl oceněn Zlatým čestným křížem Rakouské republiky za vědu a umění.

Jako jeden z mála budějovických Němců je také zařazen v Encyklopedii města České Budějovice. "Já mohu potvrdit, že Chalupovi nebyli nikdy žádní nacisté. Gusta narukoval k německé armádě, protože prostě musel," řekla LN Alena Trägrová, bývalá členka českobudějovické rady města za sociální demokracii a Chalupova kamarádka z dětských let.

Ani v pozdním důchodovém věku Gustav Chalupa nepřestal psát, glosovat domácí i zahraniční politické dění, mimo jiné i pro Lidové noviny. Takto například odpověděl LN na otázku, proč podle jeho názoru považují Rakušané Čechy za své nejméně oblíbené sousedy.

"I rodilí Rakušané totiž velmi těžce nesou, že časy společného státu v rámci rakousko-uherské monarchie jsou i ve školních učebnicích v Česku označovány za dobu temna a potlačování českého ducha, přičemž se Češi zároveň paradoxně chlubí světu stovkami významných památek a staveb vniklých právě v této době," uvedl Chalupa. V roce 2012 se v Ústí nad Labem chystá otevření muzea, které by mělo vůbec poprvé v historii zdokumentovat také pozitivní přínos bývalých, německy mluvících obyvatel Česka pro českou kulturu, architekturu a mnoho dalších oborů lidské činnosti. Gustav Chalupa, pro kterého by podobné muzeum zřejmě bylo splněným snem, se už ale bohužel do rodných Čech nepodívá. "Byl jsem trochu nemocný, ale nebojte se, nic vážného. Na jaře určitě zase přijedu do Budějovic," řekl LN Chalupa týden před svou smrtí.