Těžko se splést, co se tady na periferii města vyrábí. Kromě nápisu s názvem firmy vás už z dálky vítá obrovská korková zátka. Nevtíravá vůně dřeva uvnitř v tom člověka utvrdí. Špuntů z korku není plná jen výroba, ale i kancelář majitele firmy Jana Kašpara. Hýčká si hlavně ten s fotkou syna s manželkou – nepostradatelnou součástí jeho podnikání.
Vinaři letos uvedou na trh přes dva miliony lahví Svatomartinského vína |
Že ho někdy cizí lidé do telefonu častují pane Janosa, už si zvykl. Jde o poněkud hořkou vzpomínku na začátky firmy a bývalého společníka, útočníka fotbalového FC Porto Joaa de Sousu, jehož jméno se do názvu obtisklo.
„Původně jsme byli portugalsko-česká firma, ale po čtyřech letech jsem od Joaa jeho podíl odkoupil,“ vysvětluje aktuálně jediný vlastník. Název zůstal: „Přece jen Janosa zní i v zahraničí lépe než Kašpar.“
Nepředvídatelná sezona
Zatímco teď se stroje ve výrobně uklidnily, ještě před pár týdny měly napilno. Vinaři potřebovali vyprázdnit tanky, aby do nich mohli umístit nové víno. „Sezonu nedokážeme nikdy dopředu odhadnout, záleží na počasí,“ říká Kašpar. S nadsázkou o své firmě tvrdí, že jsou vlastně takovými zemědělci, jen nemají motyky. I když část špuntů padne také na cidery, sirupy, medovinu nebo pivní speciály, na produkci vinařů jsou závislí.
Na Ukrajině u frontové linie s Ruskem zraje šumivé víno |
Jen pro představu: v Česku se podle jeho slov ročně vypije 150 milionů lahví vína. Cork Janosa za stejnou dobu vyrobí zhruba 70 milionů korkových zátek. „Většina toho, co se u nás nalije, projde touto firmou,“ těší ho.
Převaha produkce zůstává doma a na Slovensku, 20 procent končí v Rakousku a zbylou desetinu si rozdělí Litva, Estonsko a Polsko. Tento trh navíc v poslední době roste. „Poláci mají historicky zemědělství v genech. Před vstupem do EU udělali rychlý pokus s výsadbou vinic a překvapivě se to dá i pít. Poměrně rychle se učí a už nekupují ty nejlevnější špunty,“ dodává Jan Kašpar.
Pochvaluje si, že v současnosti jsou tuzemské podmínky pro pěstování vína báječné – je tepleji a svítí slunce. Jenže to také znamená, že réva začíná dříve bujet a záhy ji může zchvátit mráz. To pak klesá výtěžnost nebo se urodí víno horší, na které se používají spíš šroubovací uzávěry. „Některý rok tak může být luxusní s ohromnými obraty, ale to ještě neznamená, že si můžeme nakoupit ferrari, protože příští rok klidně může mrznout,“ žertuje Kašpar s tím, že loni Cork Janosa dosáhla obratu 50 milionů korun a stále pomalu roste.
Byznys z donucení
Přesto je ale Kašparovým pořád sympatičtější takové trnutí nad úrodou v malé firmě o šesti zaměstnancích a pár obchodních zástupcích než plnění velkolepých plánů, které by lidi jen stresovaly. „Možná mi to nebudete věřit, ale je mi jedno, kolik firma vydělává. Stačí mi, že jsme nikdy nebyli v červených číslech, že můžu zaplatit dodavatele a v klidu spát,“ podotýká šéf zlínské firmy. O kolosu ani továrně na peníze nesní.
Honbu za zisky a jaké to je, být pod tlakem, už zažil. To když působil na vysoké pozici ve společnosti vyrábějící skleněné lahve. „Ne že bych tu firmu mohl pomlouvat, ale nebyl tam žádný prostor, aby člověk něco zlepšil,“ vypráví Kašpar. Neuspokojoval ho vysoký plat, nablýskané auto ani to, že mu vše zařídila sekretářka.
Ale dost možná, že by ve Vetropacku seděl dodnes. Z toho, že teď vyrábí korkové zátky, viní osud. „Vždy říkám, že jsem to začal dělat z donucení,“ směje se.
Napoprvé nabídku portugalského podnikatele Joaa de Sousy dokonce odmítl. Jenže pak ve Vetropacku zemřel generální ředitel a nastaly změny, které ho donutily odejít a po výhodné nabídce sáhnout. „Ta firma měla perspektivu. Navíc jsem dostal dvacetiprocentní podíl, aniž bych do ní musel dávat své peníze. Neměl jsem co ztratit.“ Stroje i suroviny do Zlína putovaly z Portugalska. Jenže po pár letech se Sousa dostal do finančních potíží a Kašpar kvůli obavě, aby nebyla postižena i česká pobočka, jeho podíl odkoupil.
Šéf musí být jeden
To spolupráci s manželkou, která je po jeho boku prakticky od zrodu firmy v roce 2001, si nemůže vynachválit. „Původně pracovala v kavárně a mě štvalo, že nemá volné víkendy. Tak jsem jí navrhl, aby šla prodávat špunty. Aniž by o tom tehdy cokoliv věděla, začala jezdit po zákaznících a denně přiváděla spoustu nových. Nikdy nezapomněla, co jim slíbila, a myslím, že bez ní bychom nebyli tam, kde jsme,“ těší Kašpara.
Když Cork Janosa vstoupila na český trh, měla tu prakticky tři konkurenty. „Říkáme jim přelepovači nálepek. Jsou to firmy, které si nechají produkt vyrobit v Portugalsku nebo Itálii a pak jen přelepují etikety na krabicích,“ podotýká majitel zlínské továrny. Jejich problémem je ovšem nejen to, že nemají pod kontrolou kvalitu – zároveň nedokázaly vyjít vstříc požadavkům malých vinařů, kteří lahvují třeba po pěti stech, přesto touží mít na špuntu svůj podpis.
Proto se ve Zlíně zaměřili právě na ně. Dodnes činí minimální objednávka 250 zátek, což je nejmenší množství, které stroje dokážou zpracovat. „Další chytrý, byť instinktivní krok byl, že jsme začínali s levnějšími zátkami, které šly do nepříliš citlivých vín. Takže chyby, které jsme tehdy jistě dělali, se neprojevily. Mohli jsme se na nich vše naučit, a kdybychom něco zkazili, škoda by nebyla tak velká,“ vysvětluje Kašpar.
Vyplatilo se, v prvních dvou letech k firmě přešlo 70 procent zákazníků. Díky nim si Cork Janosa vybudovala jméno a velcí vinaři se posléze ozvali sami.
Kašparova manželka stejně tak plánuje výrobu. „To já bych už ani dnes neuměl,“ zdůrazňuje. Žádná „ponorka“ podle něj nehrozí, protože mají oddělené kanceláře a v práci se zase tolik nepotkávají. „Jediný problém, který může vzniknout – a jeden známý se teď proto rozvádí –, je, když do firmy chtějí mluvit oba. Před lety jsme to také řešili, ale říkal jsem manželce – klidně to můžeš dělat ty, mně to nevadí, ale ve firmě musí být jen jeden šéf. Jsou situace, kdy se musí rozhodnout, ne se dohadovat,“ míní Kašpar.
Odpad pálí v krbu
Nezainteresovaného překvapí, že už surovina na výrobu korkových zátek jako špunt vypadá. Nicméně jde pouze o tvar, který se zde dále zpracovává. To, že se sem z Portugalska nedováží korkové desky, má svůj důvod. „Kdybychom drť zpracovávali teprve tady, čtvrtina bude odpad a vozit jej nazpět do Portugalska, kde na to mají další navazující průmysl, zateplují jím domy nebo ho využívají do obuvi, by se nám finančně nevyplatilo,“ vysvětluje Kašpar a dodává, že nepatrné množství korkového odpadu, které u něj vznikne, to kdyby stroj něco popletl, spálí doma v krbu.
Surovinu musí obrovský vysavač zbavit prachu, následuje ošetření, aby zátka v lahvi lépe těsnila a šlo ji vytáhnout i po delší době. K tomu se využívá buď silikonu, nebo v dražším případě kombinace s parafínem. Ty nejlepší špunty jsou opatřeny teflonem.
Když si odpočinou, přichází na řadu vypalování motivu laserem. Zaujme třeba katastrální mapa, tu si vinař přál, aby mohl ukazovat, kde své víno pěstuje. „Je to revoluční technologie, tyto mašiny jsou asi čtyři v Evropě. Dosud se tisklo barvou, což nebylo tak kvalitní,“ říká Kašpar. Ke dvěma laserům, které umí vytvořit titěrné motivy včetně věrného převedení fotografie, tu brzy přibude třetí.
K zabaleným zátkám se vstřikuje jedovatý oxid siřičitý, který zahubí bakterie ze vzduchu. Jedna taková kvasinka by totiž vinaři mohla znehodnotit jeho práci.
V jedné várce lze vyrobit 20 tisíc špuntů, což zabere přibližně 40 minut. Laser zvládne dle složitosti obrázku označit od dvou a půl po 35 tisíc kousků za hodinu. Když se k tomu přičte čas na odpočinek, proces trvá dva dny.
Jedinečný korek
Kromě výroby korkových zátek Cork Janosa svým zákazníkům v menším měřítku prodává také obalové kapsle a šroubovací uzávěry. Do vlastní výroby se ale Kašpar pouštět nechce, neboť to odporuje jeho filozofii malé firmy, a navíc korek ho baví. „Říkali jsme si, že když už jezdíme po vinařích, můžeme jim nabízet i něco jiného a nebude nás to stát nic navíc,“ vysvětluje.
Z masivnějšího nástupu šroubovacích uzávěrů však Kašpar strach nemá. „Přestože se v Rakousku vína dost šroubují, za minulý rok tam evidujeme s jedním typem zátek nárůst pět tisíc procent. A protože se říká, co v Rakousku končí, u nás začíná, dokážeme podle toho odhadovat vývoj na českém trhu –a vypadá to na návrat ke špuntům,“ těší ho. Navíc zašroubované víno má určitou psychologickou hranici, nad niž se neprodá.
Hlavní rozdíl tkví v tom, že skleněný nebo šroubovací uzávěr lahev neprostupně „zabetonuje“. Víno si pak musí vystačit s přibližně jedním až dvěma centimetry vzduchu mezi zátkou a tekutinou. U přírodní zátky s různou hustotou může pracovat i s okolním vzduchem. „Díky speciálnímu špuntu Diam, který zpracováváme pro Francouze, dokážeme kyslík dávkovat do lahve řízeně. Zjednodušeně řečeno je výsledkem to, že víno pak chutná víceméně stále stejně,“ nastiňuje Kašpar. „Je to něco jako kevlar v automobilovém průmyslu.“
